Původně jsme měli zůstat v Brně, než paničce skončí zkouškové. Zkouškové ještě ani nezačalo a i tak jsme valili do Dobřan. Čekal nás totiž srazovýlet s mou velkou psí rodinou.
Sice mám čtyři tlapky, ale vůbec nic nestíhám. Pořád se po mě něco chce. To je samá hra, cvičení, mezitím musím spát a jíst. Na psaní mi nezbývá žádný čas. Byli jsme se s paničkou kouknout na Majálese VFU. Původním záměrem byla socializace v rušném prostředí. Já s ruchem tedy žádný problém nemám. Hlavně tam bylo spoustu lidí. To bylo něco pro mě. Jenže počasí se příliš nevydařilo. Panička byla nastydlá a tak při druhém dešti zavelela dom. Ani v nejmenším mi to nevadilo. Byla tam celkem nuda. Moc lidí mě nedrbalo. Potkali jsme pár kolegyň borderek, ale to není nic pro mě. Sice jsem si našel super zábavu v hrabání nory v okrasných kamíncích, které mají u laviček před SICem. Tato činnost mi však byla brzy odepřena. Navíc teta moje ďoury nakonec zahrabala, takže všechna má práce přišla vniveč. Ale tak doma máme nábytek na kousání, tak mi to bylo celkem fuk. Jelikož je panička na tý veterině, podrobuje mě různým pokusům. Jednou ráno nachytala mojí moč do kelímku a odnesla do školy. Odpoledne se vrátila celá veselá, že má doma zdravé štěňátko. To byla jedna z těch příjemnějších procedur. Mimojiné mi věčně kouká do uší, do očí, do tlamy, osahává mě na "soukromých" místech, no zkrátka všechno možné. Sice mi to přijde poněkud divné, ale co bych neudělal za pamlsky. :) Tak tedy s velkou hrdostí oznamuji, že mám všechny trvalé zuby a ještě k tomu dva navíc. Tuhle mi je panička počítala a srovnávala výsledek s jakýmsi zubním vzorcem. Dle něj mám zubů plnou hubu. Akorát přebývají dva špičáky nahoře. Těm se ani trochu ven nechce. Ještě se neviklají. A to se s paničkou přetahujeme ostošest. Dává jim poslední dva měsíce, pak je prý budeme muset jít nechat vytrhnout. Učení všeho možného mi jde jako po másle. Panička má ze mě jenom radost, pokud zrovna nezlobím. Ale i pes nemusí mít svůj den. Zrovna dneska jsem se asi nějak špatně vyspal, či co. Na hodině mi to moc nešlo, paničce jsem se pokusil ukousat obě ruce a pořádně jsem se zašpinil od bláta. Co se dá dělat, nemůže být každý den posvícení. Zato jsem trhl rekord ve slušném chování při cestě MHD. Cestou byly nějaké zmatky a jeli jsme mnohem déle než obvykle. Ale já to statečně zvládl. Vždy jsem si poslušně lehl a byl hodný do doby, než jsme vystupovali. Zvládl jsem to i v tramvaji plné lidí! Jenže kde jsou lidi, jsou i problémy. Jelikož jsem stále roztomilé štěňátko, někteří lidi na mě koukají a rozplývají se. Nejprve na onoho člověka též hledím. Po chvíli přidám vrtění ocasem a když se stále nic neděje, ozvu se štěkotem. Jeden by řekl, že když na mě takhle hledí, přijde podrbání. Jenže ono nic. Tak se holt musím ozvat. To se zase nelíbí paničce. Paniččina snaha, udělat ze mě modela, stále neutuchá. Pořád se mi nedaří jí přesvědčit, že to nemá cenu. Stát prostě nebudu. Povede se jí maximálně nějaká ta momentka. Rozhodla se tedy realizovat na jiných psech. Naplánovala návštěvy různých psích akcí a že prý tam bude fotit. To chci vidět. Nedovedu si představit, že zvládne ten velkej foťák a jedno zlobivý štěně. Myslím, že to bude celkem sranda! Jak panička zarytě tvrdila, že mě do postele jaktěživa nepustí, tak se teď spolu čím dál častěji v posteli válíme. Tedy ne přes noc. To spíme každý ve svém pelíšku. Ale přes den mě panička občas vezme k sobě. Prý je lepší, když mě pozve, než abych si to rozhodoval sám. I tak se o to ale pokouším. Paniččina postel není jediná, do které se snažím nasáčkovat. Třeba postel naší spolubydlící je taky hrozně fajn. Ovšem z té mě panička vždycky žene rychlostí blesku. Nechápu proč. Postel jako postel, no ne? Moje občasné návštěvy cizích postelí se panička snaží přísně tajit. Jako kdyby to bylo něco špatného. Vždyť lidi se v nich stejně jenom válí.... Vrátím se k poslednímu víkendu, co jsme byli v Dobřanech. Konala se velká oslava nevím čeho. Bylo u nás spoustu lidí. Všichni mě drbali a podstrojovali mi dobrůtky. Ne dlouho. Panička jim to rychle zatrhla. Takže ani moje psí oči nezabíraly. Pokud byla panička nablízku, nedočkal jsem se ničeho. Občas mám pocit, že musí být bystrozraká. Přes celý byt ví, kde jsem a co dělám. Docela mě tím děsí. Její bystrozrakost fungovala i přes horečku. Takže byla celý den nevrlá, unavená a zlá. Na stole bylo tolik dobrot a já si nemohl vzít ani jednu! Jak už jsem zmínil, paničce ten víkend nebylo zrovna dobře. Vycházky byly o ničem a hraního bylo málo. Takže pokud jsem se zrovna nesnažil prokousat díru do křesla nebo roztrhat všechny krabice, tak jsem nabíral sílu spánkem. A aby panička věděla, že ji mám rád, zahříval jsem jí večer u televize nohy. Do sbírky zážitků si musím poznamenat mojí první bouřku. Před příchodem bouřky jsem půl dne slintal jako ještě nikdy. Panička mi důkladně prohlídla mordu, zdali mi tam něco nevadí. Kdepak, tím to nebylo. Až večer jí napadlo, že jsem cítil bouřku ve vzduchu. Hromy a blesky nakonec dorazily až večer. Zrovna jsem paničce zahříval nohy, když přišla první rána. Samozřejmě jsem se lekl. Kdo by se nelekl takové perdy! Chvíli jsem se rozhlížel všude okolo, ale všichni byli naprosto klidní. Nehli ani brvou a stále upírali zraky k televizi nebo počítači. Tak jsem si řekl, že ta bouřka asi nic není. Zalezl jsem si pod stůl a spal jako dudek. Vzbudila mě až panička ne večerní venčení. Takže z bouřky vlastně nevím nic. Cestou do Brna jsme ve vlaku potkali hrozně protivnou paní. Chápu, že jsou lidi, co nemají psy rádi. I jsem celou cestu byl hodný a na paní se ani nepodíval. Navíc jsem trhl rekord. Celé tři hodiny (možná to bylo i více) jsem vydržel mít na nose náhubek a ani neceknout. Panička ze mě měla ohromnou radost. Kdyby ale neměla úplatky v podobě pamlsků, tak by to tak klidná cesta určitě nebyla. Co se týče mého vydělávání pamlsků, jsem velice úspěšný. Z paničky se sypou hromady pamlsků celkem za nic. Teda mě to přijde jako nic. To panička se pak chlubí tím, co umím. Navíc je hrozně hrdá, když něco zvládnu rychle. Posledně jsme se k výsledku dopracovali ze pět minut. S takovou se panička obává toho, že nám brzy dojdou cviky a budeme se nudit. Panička se možná nudit bude, já si zábavu vždycky najdu. Třeba okusování nábytku je prostě super zábava. :) Jinak mi panička pořád vyhrožuje, že zruší večerní venčení. Bere mě vyčurat před spaním a to už je většinou (vždycky) tma. A tady konečně můžu taky něco prásknout na paničku. Je to poseroutka! Po tmě se bojí snad víc než já. Nedávno jsme šli na poslední večerní venčení kolem lesíka. Něco se mi nezdálo, tak jsem do lesíka zavrčel. Panička v tu chvíli vzala nohy na ramena a pádila domů. A kdo je tu teď větší poseroutka, ha! Sranda je, že nedokáže přenést přes srdce, že bych měl jít spát nevyvenčený. To jsem zvědav, jak to vyřeší. :) |
Archives
August 2017
|