PROSINEC
Sněhu nám v Praze příliš nenapadalo. A jelikož páníčci vědí, jak moc sněhomilní pejskové jsme, udělali nám nejhezčího Ježíška. Všichni jsme se naložili do nového povozu, ve kterém mimochodem musím s Romeem sdílet kufr. Cestovali jsme nějakou tu hodinku. V cíli z povozu vyskočili veselí paníčkové. Široko daleko nebylo ani živáčka. Ale sněhové pokrývky bylo dostatek. Globální oteplování toho večera nebylo v Bedřichově znát.
Páníček vymyslel kulišárnu, že nás unaví běháním z kopce do kopce za sněhovejma koulema. Nemůžu říct, že by to nebyla fuška. Tahali jsme s Romeem jazyky až po zemi. A panička na tom nebyla o moc lépe. Výstup do kopce jí dal taky zabrat. Neumí se moc dobře pohybovat ve sněhu a fyzička jí vždycky kulhá o několik kilometrů pozadu.
Viditelnost během té procházky byla mizerná. Navíc se brzy začalo stmívat. Což znamenalo, že nebudou žádné fotky. Sláva!
Samozřejmě se se cestou domů v autě prospali. Takže doufání páníčků, že doma budeme spát, bylo marný. Naše dokonalé čumáčky vyčmuchaly, že i pro nás se pod stromečkem něco nachází. Byly to samý dobrůtky. Pošmákli jsme si a pak konečně odpadli.
LEDEN
Ani v lednu v Praze nebyl nadbytek sněhu. Páníček naplánoval velký sněhový výlet. Nejprve vzal paničku na Ještěd na svíčkovou. Aby prý měla dostatek sil na výšlap. Byla to teda dost nuda. Restaurace byly plná lidí a já se se všema chtěl mazlit. Jenže vodítko držel páníček a toho jen tak nepřetáhnu. Panička se za mě trochu styděla, tak si alespoň pospíšila s jídlem. Prej abych nedělal ostudu moc dlouho.
Aby na mě na vrcholu Ještědu nikdy nezapomněli, chtěl jsem jim tam nechat podpis v podobě vzorového bobku. Paničce se to ale vůbec nelíbilo a zkazila mi to tím, že ho sebrala a hodila do koše. Pche.
Sněhu bylo toho dne požehnaně. Bylo to trochu náročný na tlapky. Ale s Romeem jsme měli dostatek energie a pouhá chůze byla nudná. Chtěli jsme si i hrát. Páníčkové se k tomu moc neměli. Taky věděli proč...
Část trasy vedla po cestě pro běžkaře. To byla hrozná nuda, páč jsme museli jít na vodítku. Panička se vždycky dobrovolně vzdává a přenechává naše vodění páníčkovi. A my mu to alespoň trochu okořenili. Tahali jsme každej do jiný strany. Bohužel ne dlouho. Páníček nás přechytračil a pomocí karabin nám cochcárnu znemožnil. Musíme na něj vymyslet jinou kulišárnu.
Měli jsme dokonce tolik štěstí, že nám cestou začalo sněžit. Sněžilo tolik, že viditelnost se stala velmi mizivou. A pro větší napětí k tomu došlo, když jsme stoupali do hroznýho kopce po neprošlapaný cestě. Páníček byl hrdina a celou cestu nám prošlapával stopu. My drželi formaci v pořadí Romeo, já, panička.
Já a Romeo jsme měli na tlapkách a trenclích nabalené sněhové koule. Páníčci měli hroudy sněhu pod nohavicema a mokrý nohy. Dalo by se říci, že jsme na tom byli stejně. Stoupali jsme a funěli. Sem tam byla odpočívací přestávka. Při každý takový přestávce panička vypadala, že už se nezvedne a vyčká na místě do jara, než roztaje sníh. A páníček? Ten vzhledem k jeho nešvaru vypadal ještě hůř.
Během stoupání sněžení neustávalo. Navíc se setmělo. Páníček svítil na cestu chabým světýlkem z mobilu. Baterka se rychle vybíjela a zdálo se, že ten výstup nikdy neskončí. Všichni čtyři jsme si šlapali na jazyky a z posledních sil funěli. Náročný výstup nám překazila nečekaná ohrada. Dle všeho stezka vedla přes ní. Potmě a za hustého sněžení to pro naší smečku bohužel byla nepřekonatelná překážka. Proběhla porada páníčků a výsledkem bylo, že jsme začali stejnou cestou sestupovat zpátky. Jenže páníčkem vyšlapaná stopa stihla zapadat a musel se činit znovu. Panička říká, že je to náš hrdina, protože nás bezpečně dovedl do vsi. Panička je potmě totiž slepá jako patrona.
Zbytek naplánované trasy musel být odpískán. Nasedli jsme na autobus a nechali dovézt až k povozu. Od nastoupení do autobusu si toho moc nepamatuju, protože jsem vyčerpáním omdlel do hlubokého spánku.
Podnikly jsme ještě další smečkový výlet za sněhem. Tentokrát do Jáchymova. Páníček říkal, že když tam byl naposledy, tak ho bylo mnohem víc. Ale i tak to byl moc příjemný výlet. My rádi všichni společně chodíme. Nejlepší je, jak paničku pak druhej den bolí celý tělo.
V březnu jsme s paničkou začali pravidelně chodit na agility. Občas nám to i jde. Někdy to pokazí panička, někdy já. Panička říká, že si prej myslím, že mi moje tlapky nepatří. Vůbec tomu nerozumím, co tím jako chce říct. Abych nežaloval jenom na sebe, tak musím na paničku vykecat, že trpí malým sebevědomím a stydí se. Nevěří si, že nedokážeme proběhnout parkurem správně. Přitom když to hodí za hlavu, dostáváme pochvaly ze všech stran.
Páníček s Romeem nám chodí dělat podporu a moc nám drží palce.
Stal se malý zázrak a panička odstátnicovala. Od tý doby je doma o něco klidněji a i víc srandy. Bojím se ale, že to zase skončí, protože panička bude studovat dál.
S Romeem bychom to nebyli my, kdybychom si občas nevjeli do chlupů. Podle páníčků je to kvůli blbostem, pro nás to blbosti nejsou. Třeba kdo chytne první disk. To je hrozně důležitá věc. Nevím, co na tom páníčci nechápou.
Jednou jsme se do sebe pustili v autě. Chudák páníček z toho měl šok.
Panička si mě občas bere do práce. Většinou v sobotu. To je jenom na chvíli a můžeme pak jít procházkou domů z Prahy. Pořád totiž nerad cestuju autobusem. Je to děsivej pšoukajícíc stroj.
Bejvá to fajn den. Půl dne obtěžuju všechny zákazníky. Každej, kdo k nám zavítá, mě musí podrbat. A občas se mi fakt zadaří a ti lidi mi něco koupí. Poznám kvalitu a ne každou dobrotu jsem ochoten sníst. Takže musí vybrat sušený maso. Paničce se to moc nelíbí, ale nic s tim nenadělá. Mám prostě osobní kouzlo, kterýmu lidi podléhají.
Když jsou pařáky, chodíme k vodě. A nejlepší to je, když se koupou i páníčci. Posledně jsme byli u Berounky. Vody sice bylo málo, ale zábavy dostatek. Tentokrát jsem ani paničce nepokousal ruce.
Já s paničkou za pár dní odjíždím k moři. Ještě nikdy jsem tam nebyl a jsem na to zvědavý. Panička je mírně nervózní, ale to je u ní taková klasika. Hned po návratu jedeme na smečkovou dovolenou. Snad z toho nebudu moc vyčerpán a zvládnu sepsat zážitky.