Jak to všechno začalo?
Chci psa. Obyčejná, prostá věta. Každý jí moc dobře rozumí. Není nic snazšího než vyslovit tuto větu. Jenže málokdo ví, co všechno se za ní skrývá. Kolik povinností, času a taky peněz.
I já jako malé škvrně toužila po psu. Překážkou byli rodiče. Jak jinak, že. To oni věděli, co to obnáší mít psa, to oni mi ho nikdy nedovolili, to oni můžou za to, že jsem se k pejskařině dostala až ve věku dvaceti let a jsem jim za to vděčná.
Dítě nemá nejmenší tušení, co všechno pes obnáší. Nehledě na to, že všechny mé informace byly čerpané pouze z encyklopedií. Internet už možná existoval, ale určitě ho neměl zavedený obyčejný smrtelník. Časem mě začaly zajímat odborné časopisy. Vždycky jsem ale skončila u prohlídnutí obrázků a drahý časopis letěl do šuplete. Na rozdíl od encyklopedií, které jsou mnohdy velmi nešťastně přeložené z originálu, byly v časopisech užitečné informace. A já byla líná je číst. Ostatně, zůstalo mi to dodnes.
Takže “chytrá“ pouze z obrázků a filmů pro děti jsem tlačila na rodiče. Netuším, jestli jsem tropila nějaké hysterické scény. Doufám, že ne, protože bych se za ně musela stydět až do smrti. Naštěstí pro mě, mého budoucího psa i rodiče, vytvořili tak pevnou bariéru, přes kterou se nedalo dostat žádným škemráním. A tak se malá holčička milující zvířátka a snící o pejskovi uchýlila k vyčkávání. Ano, prostě jsem si ve svých asi osmi letech řekla, že počkám. Počkám, až si psa budu moci pořídit sama. Věděla jsem, že je to čekání mnoho let, ale jsem obrněná velkou trpělivostí. Nejsem člověk, co musí mít všechno hned. I když je to občas lákavá myšlenka, raději na některé věci počkám.
A tak léta plynula, já si prohlížela obrázky v odborných časopisech a dál snila o příteli se studeným čumákem. V jednu dobu to vypadalo velice nadějně. Ve vzduchu bylo stěhování z města do domku se zahradou. A po zahradě by pobíhal pes. Jenže ne vždy se všechno daří. Ze stěhování sešlo a pes byl znovu tabu.
Zodpovědnosti jsem sice měla dost, přeci jen jsem trávila spoustu času hlídáním mladšího bratra, ale pořád jsem neměla ani šajna, jak náročné je mít psa. Nakonec došlo k mému odchodu za studiem. Čtyři roky pravidelného dojíždění na intr 100 km od domova. A pes? Zůstal by doma na krku mamině a bratrovi. To chápal i můj pubertální rozum. Střední utekla jako voda a přišla vysoká.
Byla jsem “dospělá“. Moje pubertální já se pravidelně probouzí do dnes, ale jakmile člověk nastoupí na vysokou, něco se prostě změní. I když tam docela často vytírají studentovým sebevědomím podlahu a podrážejí mu nohy, musí na nich pevně stát a nenechat se shodit až na dno. Problémy už za něj neřeší rodiče tím, že si stěžují řediteli. Člověk je prsknut do šíleného kolotoče, na kterém se snaží zuby nehty udržet. Někdo to zvládne a někdo vypadne, tak jako já. Ale to je úplně o něčem jiném.
Jakmile jsem nasedla do vysokoškolského kolotoče, touha po chlupatém kámošovi se znovu ozvala a mnohem intenzivněji než před dvanácti lety. Věděla jsem, že už mi nikdo nemůže bránit. Bylo to jen a jen na mě. Doma jsem se samozřejmě o svoje úmysly podělila, ale všechno to pořád bylo jen na mě.
Na škole jsem se potkávala s mnoha pejskaři. Mezi nimi byli i praví kynologové, kteří se psy mají mnoholeté zkušenosti. Konečně můj mozek začal pobírat, že pes něco vyžaduje. Odpovědnost na několik let? Ano, to jsem věděla od mala. Žádný problém. Čas? Ano, dokážu si na něj najít dostatek času. Alespoň ho mnohem méně strávím před počítačem. Žádný problém. Finance? Ano, není to pouze o pořizovací ceně. Ale moje rezerva našetřená za několik let by akutní potřebu pokryla. Vždyť můj pes přeci bude ten nejzdravější z nejzdravějších. O tom jsem vždycky byla přesvědčena.
Nesmím opomenout, že jsem se dokopala o psech něco nastudovat. Vybavena internetem jsem měla přístup ke kvantům informací. Moje lenost číst odborné články stále přetrvávala. Pokud mne nezaujal úvod, článek jsem nikdy nedočetla do konce. Rozhodla jsem se tedy pustit do odborných knížek. Facebook už měl pomalu každý, tak nebyl problém si nechat doporučit četbu od zkušenějších. A četla jsem. Opravdu jsem se donutila přečíst odborné texty a vnímat je.
I přesto jsem toho o výcviku moc nevěděla. Ono číst nestačí. Tedy alespoň mně. Víc věci jsme nakonec pochytila, až když jsme začala chodit cvičit se štěnětem. Do té doby jsem si myslela, jak jsem chytrá a jak všemu rozumím. Ha ha, vtipe!
Všechno jsem to měla naplánováno naprosto ideálně. Štěně si vezmu až po letním zkouškovém. Pěkně na prázdniny ať na něj mám spoustu času. Skutek utek. Obepsala jsem spoustu chovatelských stanic. Většinou se jednalo o vrhy plánované na jaro s odběrem v květnu či červnu. Ale bylo teprve září a já byla děsně nedočkavá. Snažila jsme se být rozumná a držet se svého plánu. Nakonec se vše vyvinulo úplně jinak.
To jsem tak jednoho dne surfovala po stránkách chovek a narazila na úžasný vrh. Oba rodiče byli hnědobílí a sporťáci. No paráda! Napsala jsem chovatelce a dozvěděla se, že na štěňata je pořadník dlouhý až na půdu. Tudíž moje šance byla nulová. Prolejzala jsem tedy internetem dál a dál. Co kdyby náhodou někdo chtěl krýt tím samým psem? Naděje umírá poslední a já se do hnědobílého Gina prostě zamilovala.
Netrvalo dlouho a narazila jsem na jeho druhý vrh. Byla jím nakryta černobílá fena, takže šance na hnědulíny byla padesát na padesát. Po všech odeslaných a přijatých mailech mi bylo jasné, že hnědá štěňata jsou rozebrána dlouho dopředu. Rozhodla jsem se tedy počkat, až se mimískové narodí. Mamina Enola měla rodit v listopadu. Netrpělivě jsem sledovala stránky, kdy se objeví info o štěňatech.
A dočkala jsem se. Narodilo se pět hovínkovitejch borderek. Hnědulíni byli okamžitě rezervováni. Dvě černobílé holky byly rezervovány nedlouho po jejich hnědých sourozencích. Ale jedno štěně, jedno černobílé hovínko stále zůstávalo volné. Denně jsem koukala na jeho fotky. Denně jsem sledovala, kdy se u něj objeví poznámka o rezervaci. Nahlodával mě pocit, že bych se o něj měla zajímat více. Magicky mě přitahoval a po večerech jsem ho nemohla dostat z hlavy. Po několika týdnech dostal jméno, ale stále byl volný.
Přišlo mi to zvláštní. Po pročtení nějakých těch diskuzí, kde lidé radí nebrat si poslední štěně z vrhu, které je dlouho nezadané, mi to stejně nedalo. Odeslala jsem mail s dotazem a obratem mi přišla odpověď. Měla jsem se na něj jet podívat. Výběru štěněte jsem rozuměla asi jako koza petrželi, ale jela jsem. Byl poslední nezadaný. No a co. Spojení se mi líbilo jak po zdravotní stránce, tak exteriérem. Nedávala jsem si moc nadějí, že odjedu aniž bych patřila mezi budoucí majitele.
Ten zvláštní pocit toho, že můj sen je na dosah, že budu hrdou majitelkou border kolie, brzy přešel. Asi tak po dvou minutách, kdy jsem vkročila do chovatelské stanice. Ano, věděla jsem, co chci se psem dělat, věděla jsem, co borderka potřebuje. I tak jsem byla hrozně nervózní a přišla jsem si jako nejhorší zájemce o štěně pod sluncem. Když mi toho prcka podali do ruky, málem jsem omdlela. Bála jsem se, že mu nějak ublížím, tak jsem ho kvapně položila zpátky na zem. Štěně okamžitě vzalo roha a šlo se věnovat jiným lidem. O mě se zajímali pouze jeho sourozenci. Musela jsem vypadat jako naprostý tupec. A jestli ne, tak je to zázrak. Jen jsem čekala kdy budu vykázána s tím, že štěně nedostanu.
K mému velkému překvapení padla otázka, zda štěně chci. Složím-li rezervační poplatek, bude moje. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezal. Tep mi vyskočil na nejvyšší otáčky a jsem ráda, že jsem v tu chvíli seděla na židli. Urychleně jsem přemýšlela, co dělat. Jeho mamina Enola seděla vedle mě a vyžadovala drbání. Byla přátelská a opravdu pěkná. Ale to štěně si mě přeci skoro nevšímalo. Je poslední nezadané z vrhu, není s ním něco špatně? Nelžou mi ti lidé tady? Nakonec jsem všechny negativní myšlenky poslala do háje. Věřila jsem jim. Štěňata vyrůstala v čistém prostředí plném lásky. Byla jsem svědkem jejich prvního pevného jídla. Ten samý den se stěhovala do venkovního ubytování, kde začala poznávat svět a socializovat se. Ne, tady bylo všechno v pořádku. Líbilo se mi tu. Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil, spoléhala jsem jen sama na sebe. Kývla jsem a složila rezervační poplatek. Poslední černobílý kluk byl můj. Vzhledem se naprosto lišil od mého vysněného psa, ale bylo mi to fuk. Něco v něm bylo a já ho chtěla.
Když jsem si pro něj o pár týdnů později jela, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Po příjezdu se na mě vrhlo už větší a neuvěřitelně veselé štěně. Ostatní sourozenci, co ještě čekali na svoje nové páníčky, si šli po svých. .
Při podepisování smlouvy jsem se dozvěděla, že se stal největším oblíbencem z celého vrhu. Že je kontaktní na člověka a je to krasavec. Až mnohem později jsem poznala, že jsem při výběru měla víc štěstí než rozumu a jako neznalá a bez pomoci jsem si vybrala to nejlepší štěně z opravdu dobré chovatelské stanice.
Teď už vím přesně, co chci. Příští štěně budu vybírat úplně jinak. Jsme opravdu ráda, že štěstí při mně stálo a mám doma zrovna jeho. Sedli jsem si takzvaně jako prdel na hrnec a každý den s ním je dokonalý.
I já jako malé škvrně toužila po psu. Překážkou byli rodiče. Jak jinak, že. To oni věděli, co to obnáší mít psa, to oni mi ho nikdy nedovolili, to oni můžou za to, že jsem se k pejskařině dostala až ve věku dvaceti let a jsem jim za to vděčná.
Dítě nemá nejmenší tušení, co všechno pes obnáší. Nehledě na to, že všechny mé informace byly čerpané pouze z encyklopedií. Internet už možná existoval, ale určitě ho neměl zavedený obyčejný smrtelník. Časem mě začaly zajímat odborné časopisy. Vždycky jsem ale skončila u prohlídnutí obrázků a drahý časopis letěl do šuplete. Na rozdíl od encyklopedií, které jsou mnohdy velmi nešťastně přeložené z originálu, byly v časopisech užitečné informace. A já byla líná je číst. Ostatně, zůstalo mi to dodnes.
Takže “chytrá“ pouze z obrázků a filmů pro děti jsem tlačila na rodiče. Netuším, jestli jsem tropila nějaké hysterické scény. Doufám, že ne, protože bych se za ně musela stydět až do smrti. Naštěstí pro mě, mého budoucího psa i rodiče, vytvořili tak pevnou bariéru, přes kterou se nedalo dostat žádným škemráním. A tak se malá holčička milující zvířátka a snící o pejskovi uchýlila k vyčkávání. Ano, prostě jsem si ve svých asi osmi letech řekla, že počkám. Počkám, až si psa budu moci pořídit sama. Věděla jsem, že je to čekání mnoho let, ale jsem obrněná velkou trpělivostí. Nejsem člověk, co musí mít všechno hned. I když je to občas lákavá myšlenka, raději na některé věci počkám.
A tak léta plynula, já si prohlížela obrázky v odborných časopisech a dál snila o příteli se studeným čumákem. V jednu dobu to vypadalo velice nadějně. Ve vzduchu bylo stěhování z města do domku se zahradou. A po zahradě by pobíhal pes. Jenže ne vždy se všechno daří. Ze stěhování sešlo a pes byl znovu tabu.
Zodpovědnosti jsem sice měla dost, přeci jen jsem trávila spoustu času hlídáním mladšího bratra, ale pořád jsem neměla ani šajna, jak náročné je mít psa. Nakonec došlo k mému odchodu za studiem. Čtyři roky pravidelného dojíždění na intr 100 km od domova. A pes? Zůstal by doma na krku mamině a bratrovi. To chápal i můj pubertální rozum. Střední utekla jako voda a přišla vysoká.
Byla jsem “dospělá“. Moje pubertální já se pravidelně probouzí do dnes, ale jakmile člověk nastoupí na vysokou, něco se prostě změní. I když tam docela často vytírají studentovým sebevědomím podlahu a podrážejí mu nohy, musí na nich pevně stát a nenechat se shodit až na dno. Problémy už za něj neřeší rodiče tím, že si stěžují řediteli. Člověk je prsknut do šíleného kolotoče, na kterém se snaží zuby nehty udržet. Někdo to zvládne a někdo vypadne, tak jako já. Ale to je úplně o něčem jiném.
Jakmile jsem nasedla do vysokoškolského kolotoče, touha po chlupatém kámošovi se znovu ozvala a mnohem intenzivněji než před dvanácti lety. Věděla jsem, že už mi nikdo nemůže bránit. Bylo to jen a jen na mě. Doma jsem se samozřejmě o svoje úmysly podělila, ale všechno to pořád bylo jen na mě.
Na škole jsem se potkávala s mnoha pejskaři. Mezi nimi byli i praví kynologové, kteří se psy mají mnoholeté zkušenosti. Konečně můj mozek začal pobírat, že pes něco vyžaduje. Odpovědnost na několik let? Ano, to jsem věděla od mala. Žádný problém. Čas? Ano, dokážu si na něj najít dostatek času. Alespoň ho mnohem méně strávím před počítačem. Žádný problém. Finance? Ano, není to pouze o pořizovací ceně. Ale moje rezerva našetřená za několik let by akutní potřebu pokryla. Vždyť můj pes přeci bude ten nejzdravější z nejzdravějších. O tom jsem vždycky byla přesvědčena.
Nesmím opomenout, že jsem se dokopala o psech něco nastudovat. Vybavena internetem jsem měla přístup ke kvantům informací. Moje lenost číst odborné články stále přetrvávala. Pokud mne nezaujal úvod, článek jsem nikdy nedočetla do konce. Rozhodla jsem se tedy pustit do odborných knížek. Facebook už měl pomalu každý, tak nebyl problém si nechat doporučit četbu od zkušenějších. A četla jsem. Opravdu jsem se donutila přečíst odborné texty a vnímat je.
I přesto jsem toho o výcviku moc nevěděla. Ono číst nestačí. Tedy alespoň mně. Víc věci jsme nakonec pochytila, až když jsme začala chodit cvičit se štěnětem. Do té doby jsem si myslela, jak jsem chytrá a jak všemu rozumím. Ha ha, vtipe!
Všechno jsem to měla naplánováno naprosto ideálně. Štěně si vezmu až po letním zkouškovém. Pěkně na prázdniny ať na něj mám spoustu času. Skutek utek. Obepsala jsem spoustu chovatelských stanic. Většinou se jednalo o vrhy plánované na jaro s odběrem v květnu či červnu. Ale bylo teprve září a já byla děsně nedočkavá. Snažila jsme se být rozumná a držet se svého plánu. Nakonec se vše vyvinulo úplně jinak.
To jsem tak jednoho dne surfovala po stránkách chovek a narazila na úžasný vrh. Oba rodiče byli hnědobílí a sporťáci. No paráda! Napsala jsem chovatelce a dozvěděla se, že na štěňata je pořadník dlouhý až na půdu. Tudíž moje šance byla nulová. Prolejzala jsem tedy internetem dál a dál. Co kdyby náhodou někdo chtěl krýt tím samým psem? Naděje umírá poslední a já se do hnědobílého Gina prostě zamilovala.
Netrvalo dlouho a narazila jsem na jeho druhý vrh. Byla jím nakryta černobílá fena, takže šance na hnědulíny byla padesát na padesát. Po všech odeslaných a přijatých mailech mi bylo jasné, že hnědá štěňata jsou rozebrána dlouho dopředu. Rozhodla jsem se tedy počkat, až se mimískové narodí. Mamina Enola měla rodit v listopadu. Netrpělivě jsem sledovala stránky, kdy se objeví info o štěňatech.
A dočkala jsem se. Narodilo se pět hovínkovitejch borderek. Hnědulíni byli okamžitě rezervováni. Dvě černobílé holky byly rezervovány nedlouho po jejich hnědých sourozencích. Ale jedno štěně, jedno černobílé hovínko stále zůstávalo volné. Denně jsem koukala na jeho fotky. Denně jsem sledovala, kdy se u něj objeví poznámka o rezervaci. Nahlodával mě pocit, že bych se o něj měla zajímat více. Magicky mě přitahoval a po večerech jsem ho nemohla dostat z hlavy. Po několika týdnech dostal jméno, ale stále byl volný.
Přišlo mi to zvláštní. Po pročtení nějakých těch diskuzí, kde lidé radí nebrat si poslední štěně z vrhu, které je dlouho nezadané, mi to stejně nedalo. Odeslala jsem mail s dotazem a obratem mi přišla odpověď. Měla jsem se na něj jet podívat. Výběru štěněte jsem rozuměla asi jako koza petrželi, ale jela jsem. Byl poslední nezadaný. No a co. Spojení se mi líbilo jak po zdravotní stránce, tak exteriérem. Nedávala jsem si moc nadějí, že odjedu aniž bych patřila mezi budoucí majitele.
Ten zvláštní pocit toho, že můj sen je na dosah, že budu hrdou majitelkou border kolie, brzy přešel. Asi tak po dvou minutách, kdy jsem vkročila do chovatelské stanice. Ano, věděla jsem, co chci se psem dělat, věděla jsem, co borderka potřebuje. I tak jsem byla hrozně nervózní a přišla jsem si jako nejhorší zájemce o štěně pod sluncem. Když mi toho prcka podali do ruky, málem jsem omdlela. Bála jsem se, že mu nějak ublížím, tak jsem ho kvapně položila zpátky na zem. Štěně okamžitě vzalo roha a šlo se věnovat jiným lidem. O mě se zajímali pouze jeho sourozenci. Musela jsem vypadat jako naprostý tupec. A jestli ne, tak je to zázrak. Jen jsem čekala kdy budu vykázána s tím, že štěně nedostanu.
K mému velkému překvapení padla otázka, zda štěně chci. Složím-li rezervační poplatek, bude moje. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezal. Tep mi vyskočil na nejvyšší otáčky a jsem ráda, že jsem v tu chvíli seděla na židli. Urychleně jsem přemýšlela, co dělat. Jeho mamina Enola seděla vedle mě a vyžadovala drbání. Byla přátelská a opravdu pěkná. Ale to štěně si mě přeci skoro nevšímalo. Je poslední nezadané z vrhu, není s ním něco špatně? Nelžou mi ti lidé tady? Nakonec jsem všechny negativní myšlenky poslala do háje. Věřila jsem jim. Štěňata vyrůstala v čistém prostředí plném lásky. Byla jsem svědkem jejich prvního pevného jídla. Ten samý den se stěhovala do venkovního ubytování, kde začala poznávat svět a socializovat se. Ne, tady bylo všechno v pořádku. Líbilo se mi tu. Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil, spoléhala jsem jen sama na sebe. Kývla jsem a složila rezervační poplatek. Poslední černobílý kluk byl můj. Vzhledem se naprosto lišil od mého vysněného psa, ale bylo mi to fuk. Něco v něm bylo a já ho chtěla.
Když jsem si pro něj o pár týdnů později jela, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Po příjezdu se na mě vrhlo už větší a neuvěřitelně veselé štěně. Ostatní sourozenci, co ještě čekali na svoje nové páníčky, si šli po svých. .
Při podepisování smlouvy jsem se dozvěděla, že se stal největším oblíbencem z celého vrhu. Že je kontaktní na člověka a je to krasavec. Až mnohem později jsem poznala, že jsem při výběru měla víc štěstí než rozumu a jako neznalá a bez pomoci jsem si vybrala to nejlepší štěně z opravdu dobré chovatelské stanice.
Teď už vím přesně, co chci. Příští štěně budu vybírat úplně jinak. Jsme opravdu ráda, že štěstí při mně stálo a mám doma zrovna jeho. Sedli jsem si takzvaně jako prdel na hrnec a každý den s ním je dokonalý.