Panička slíbila, že mne jednou vezme k ovcím. A svůj slib dodržela. Druhý srpnový víkend jsme strávili na Vsetíně u oveček. Vzhledem k tomu, že jsem ze všeho vystrašený a chvíli mi trvá, než si zvyknu, se panička obávala, že budu mít z ovcí nahnáno. Čekala, že budu prchat, co nejdál to půjde či v lepším případě, jí polezu na hlavu (podobně jako u koní). Nic z toho se nekonalo. Jakmile jsme se octl v košáru s ovečkami, mé instinkty se naplno projevily.
A nebyl jsem jediný. Chodili s námi ještě dva kolegové borderáci. Oba též nedotčeni pasením. Vlastně jsme si to všichni tři šli vyzkoušet. Lépe řečeno naši lidé chtěli vědět, jak budeme na ovce reagovat.
Stádečko ovcí v košáru je něco jiného, než jeden naštvaný beran v mini ohrádce na výstavě. Toho jsem se tenkrát bál. Dupal na mě a já panička skoro utrhl ruce. Tohle ale byla jiná. Okolo stádečka jsem obíhal a štěkal z plných plic. Mé instinkty zmerčily příležitost se projevit a plně se toho chopily.
Zpočátku mi do toho ještě panička nekecala a nechala mě stádo obíhat. Pak panička začala dostávat instrukce od lidí od oveček a začala nám trochu jinačí práce. Nejprve jsem musel pochopit, že se mám držet za stádem a navádět ho k paničce. To nebylo příliš náročné. Neměl jsem problém chodit na obě strany, tudíž mi to šlo jako po másle. Navíc panička má zkušenosti s prací s velkými zvířaty, a tak se uměla s ovcemi dobře pohybovat. To prý naše učení velmi urychlilo.
Štěkot, který doprovázel několik prvních kol, postupně ubýval. I jsem se odvážil ovci štípnout. To se ale paničce nelíbilo. Takže kromě pokusů o vedení stáda rovně se mě ještě snažila usměrňovat, abych se držel dál a nekousal ovce do nohou.
Kolegové borderáci, já a naše paničky jsme udělali za víkend opravdu velké pokroky. Lidé od oveček nás nešetřili chválou. Byli jsme všichni tak šikovní, že nás pustili s ovečkami i ven z košáru. To už nyl ale úplně poslední trénink před odjezdem a byl jsem dost unavený. Snažil jsem se, co to šlo, ale bylo vidět, že mi došly síly. Na jednoho psa jsou čtyři tréninky za tři dny až dost.
Po příjezdu domů jsem zalehl pod stůl a padl do hlubokého spánku. Vzbudil jsem se akorát na večeři a pak pokračoval dál. Prospal jsem i celý dnešek. Teď už jsem však opět plný energie a vymýšlím blbosti. Panička už plánuje nějakou práci na zítra. :)
Důležitá poznámka na konec. Veškeré cestování okolo pasení se konalo autem. Ani jednou jsem nezvracel! Dokonce díky náročné práci jsem dokázal v autě usnout. Seděl, tedy spíše ležel, jsem paničce na klíně. Tak mi to vyhovovalo. Paničku to zrovna moc netěšilo. Hlavně cestou zpátky do Brna. Ale co by pro mne neudělala. :)
Rozhodně to nebylo naše poslední pasení. Paničku to chytlo a baví jí to. Stejně jako mě. Teď už to jenom panička musí zapasovat mezi školu a agility.
A nebyl jsem jediný. Chodili s námi ještě dva kolegové borderáci. Oba též nedotčeni pasením. Vlastně jsme si to všichni tři šli vyzkoušet. Lépe řečeno naši lidé chtěli vědět, jak budeme na ovce reagovat.
Stádečko ovcí v košáru je něco jiného, než jeden naštvaný beran v mini ohrádce na výstavě. Toho jsem se tenkrát bál. Dupal na mě a já panička skoro utrhl ruce. Tohle ale byla jiná. Okolo stádečka jsem obíhal a štěkal z plných plic. Mé instinkty zmerčily příležitost se projevit a plně se toho chopily.
Zpočátku mi do toho ještě panička nekecala a nechala mě stádo obíhat. Pak panička začala dostávat instrukce od lidí od oveček a začala nám trochu jinačí práce. Nejprve jsem musel pochopit, že se mám držet za stádem a navádět ho k paničce. To nebylo příliš náročné. Neměl jsem problém chodit na obě strany, tudíž mi to šlo jako po másle. Navíc panička má zkušenosti s prací s velkými zvířaty, a tak se uměla s ovcemi dobře pohybovat. To prý naše učení velmi urychlilo.
Štěkot, který doprovázel několik prvních kol, postupně ubýval. I jsem se odvážil ovci štípnout. To se ale paničce nelíbilo. Takže kromě pokusů o vedení stáda rovně se mě ještě snažila usměrňovat, abych se držel dál a nekousal ovce do nohou.
Kolegové borderáci, já a naše paničky jsme udělali za víkend opravdu velké pokroky. Lidé od oveček nás nešetřili chválou. Byli jsme všichni tak šikovní, že nás pustili s ovečkami i ven z košáru. To už nyl ale úplně poslední trénink před odjezdem a byl jsem dost unavený. Snažil jsem se, co to šlo, ale bylo vidět, že mi došly síly. Na jednoho psa jsou čtyři tréninky za tři dny až dost.
Po příjezdu domů jsem zalehl pod stůl a padl do hlubokého spánku. Vzbudil jsem se akorát na večeři a pak pokračoval dál. Prospal jsem i celý dnešek. Teď už jsem však opět plný energie a vymýšlím blbosti. Panička už plánuje nějakou práci na zítra. :)
Důležitá poznámka na konec. Veškeré cestování okolo pasení se konalo autem. Ani jednou jsem nezvracel! Dokonce díky náročné práci jsem dokázal v autě usnout. Seděl, tedy spíše ležel, jsem paničce na klíně. Tak mi to vyhovovalo. Paničku to zrovna moc netěšilo. Hlavně cestou zpátky do Brna. Ale co by pro mne neudělala. :)
Rozhodně to nebylo naše poslední pasení. Paničku to chytlo a baví jí to. Stejně jako mě. Teď už to jenom panička musí zapasovat mezi školu a agility.