Po kratší odmlce se opět hlásím. Stále žijeme, jenom mám plné tlapky práce a na psaní mi nezbýval čas. Tedy měl jsem plné tlapky práce. Panička se rozhodla, že mi dá zimní pauzu. Ve skutečnosti dává zimní pauzu sobě, protože na ni dopadla podzimně - zimní lenost. Takže nás pravděpodobně čeká příští týden poslední letošní agility. Ale třeba se mi ještě podaří paničku ukecat. V nejhorším se na překážky podívám zase až za pár měsíců. Zato slíbila, že zamakáme na přípravě na ty DD zkoušky. To jsem teda zvědav.
Teď k tomu, co se všechno událo. Poslední měsíce byly ve znamení agility. Zúčastnili jsme se semináře pro začátečníky s Petrou Častovou. Panička si odnesla nějaké ty vychytávky. Třeba že nutně potřebuje nakoupit ohradníkový tyčky. Že prej na naučení slalomu. Ale ještě se k tomu nedostala. To jsem zvědav, kdy je opravdu koupí a přestane o tom jenom povídat. :P
S Peťou Častovou jsme se o pár týdnů později setkali znovu. Tentokrát na intenzivce. Původně mělo přijít pět psů se svými lidmi. Ale valná většina onemocněla, takže jsme odběhali tříhodinovku ve dvou. S námi tam byl hnědý kelpiák. Společně s kelpiákem jsme dokonale utahali naše paničky, ale i sebe. Přeci jen jsme absolvovali asi čtyři nebo pět sekvencí. Pořádných sekvencí. To nebylo žádných pět překážek. To by ještě panička zvládala. Ale při počtu překážek vyšším než pět, už začíná bloudit. Takže jsme byli trochu za mimoně. No byli, panička byla, já ne! Já jsem mladý, šikovný a nadějný pes. I přes paniččinu špatnou paměť jsme dostali velkou pochvalu a předpověď do budoucna, že se určitě dostaneme na závody. To bude prča!
18. 11. jsem oslavil své druhé narozeniny. Nevím, jestli jsem jediný, kdo má tak línou paničku, ale zase mi neudělala žádnej dort. Jako jo, dobrotu přinesla. Dokonce i fajnovej zelenej míček s výstupkama, kterej se dá žužlat a dělat s ním nepříjemný zvuky, ze kterých má panička husí kůži až na zadku. Panička tvrdí, že už jsem rozmazlenej až dost a že mi na nějaký dorty kašle. Stejně bych se s ním nenechal vyfotit. To bych se nenechal, to má pravdu.
Minulý týden jsme konečně vyrazili na rentgeny. Jelikož panička nepatří mezi ty úplně normální lidi, tak se těšila. I přes to, že věděla, že mě uspí a nebude to pro mě žádnej med. No není divná?
Aby to tam se mnou neměl pan doktor moc jednoduchý, tak jsem nechtěl spát. Museli mi přidat ty jejich driáky. Panička tam byla se mnou, dokud jsem nepadnul jak podťatej. Pak mám totální okno. Pamatuju si, že jsem se probral na měkké žíněnce, ze které jsem spěšně seskočil. Panička se mi kvůli tomu hrozně smála.
Motaly se mi tlapky, měl jsem přitroublej výraz, nebylo mi dobře a byl jsem nacpán do auta, ať se z toho vyspím. Tiše, ale dostatečně vlezle jsem protestoval. Nikdo toho nedbal. Vydrželo mi to poměrně dlouho. Téměř do večera. Zůstali jsme totiž v Dajaveře a mě byl přidělen vlastní pokojíček v podobě kennelky na chodbě. A panička seděla vedle v kuchyni. Tak strášně daleko....
Obratně jsem využíval každé situace a vnikl do kuchyně za paničkou. Alespoň na pár vteřin. Okamžitě jsem totiž byl vyhozen zase ven. Panička mi vysvětlovala, že jsme na návštěvě a prostě to tak musí být. Nic jsem s tím nezmohl. Alespoň jsem vždycky, když panička procházela okolo, po ní vrhal pohledy hrozně moc týraného psa. K ničemu to sice nebylo, ale měl jsem z toho dobrý pocit.
Strávili jsme v Dajaveře téměř celý víkend. Kromě pasení oveček jsme začali s flyballem.
Poslední noc se mi podařilo uniknout ze své ubikace. Po večerním venčení mě někdo špatně zavřel. Bohužel jsem na to přišel až v šest ráno. Rovnou jsem si to zamířil do kuchyně hledat paničku. Moje ťapání po podlaze jí samozřejmě probudilo. Jakmile se ozvala věta "Co tady děláš?!", rychlostí blesku jsem se k ní nasáčkoval. Co nejvíce jsem se na ni nalepil, aby věděla, že ji mám rád a že chci taky ležet na její matraci. K mé škodě paničce došlo, co se stalo a vyhnala mě zpátky. Někdy to s ní prostě nemám jednoduchý.
Teď k tomu, co se všechno událo. Poslední měsíce byly ve znamení agility. Zúčastnili jsme se semináře pro začátečníky s Petrou Častovou. Panička si odnesla nějaké ty vychytávky. Třeba že nutně potřebuje nakoupit ohradníkový tyčky. Že prej na naučení slalomu. Ale ještě se k tomu nedostala. To jsem zvědav, kdy je opravdu koupí a přestane o tom jenom povídat. :P
S Peťou Častovou jsme se o pár týdnů později setkali znovu. Tentokrát na intenzivce. Původně mělo přijít pět psů se svými lidmi. Ale valná většina onemocněla, takže jsme odběhali tříhodinovku ve dvou. S námi tam byl hnědý kelpiák. Společně s kelpiákem jsme dokonale utahali naše paničky, ale i sebe. Přeci jen jsme absolvovali asi čtyři nebo pět sekvencí. Pořádných sekvencí. To nebylo žádných pět překážek. To by ještě panička zvládala. Ale při počtu překážek vyšším než pět, už začíná bloudit. Takže jsme byli trochu za mimoně. No byli, panička byla, já ne! Já jsem mladý, šikovný a nadějný pes. I přes paniččinu špatnou paměť jsme dostali velkou pochvalu a předpověď do budoucna, že se určitě dostaneme na závody. To bude prča!
18. 11. jsem oslavil své druhé narozeniny. Nevím, jestli jsem jediný, kdo má tak línou paničku, ale zase mi neudělala žádnej dort. Jako jo, dobrotu přinesla. Dokonce i fajnovej zelenej míček s výstupkama, kterej se dá žužlat a dělat s ním nepříjemný zvuky, ze kterých má panička husí kůži až na zadku. Panička tvrdí, že už jsem rozmazlenej až dost a že mi na nějaký dorty kašle. Stejně bych se s ním nenechal vyfotit. To bych se nenechal, to má pravdu.
Minulý týden jsme konečně vyrazili na rentgeny. Jelikož panička nepatří mezi ty úplně normální lidi, tak se těšila. I přes to, že věděla, že mě uspí a nebude to pro mě žádnej med. No není divná?
Aby to tam se mnou neměl pan doktor moc jednoduchý, tak jsem nechtěl spát. Museli mi přidat ty jejich driáky. Panička tam byla se mnou, dokud jsem nepadnul jak podťatej. Pak mám totální okno. Pamatuju si, že jsem se probral na měkké žíněnce, ze které jsem spěšně seskočil. Panička se mi kvůli tomu hrozně smála.
Motaly se mi tlapky, měl jsem přitroublej výraz, nebylo mi dobře a byl jsem nacpán do auta, ať se z toho vyspím. Tiše, ale dostatečně vlezle jsem protestoval. Nikdo toho nedbal. Vydrželo mi to poměrně dlouho. Téměř do večera. Zůstali jsme totiž v Dajaveře a mě byl přidělen vlastní pokojíček v podobě kennelky na chodbě. A panička seděla vedle v kuchyni. Tak strášně daleko....
Obratně jsem využíval každé situace a vnikl do kuchyně za paničkou. Alespoň na pár vteřin. Okamžitě jsem totiž byl vyhozen zase ven. Panička mi vysvětlovala, že jsme na návštěvě a prostě to tak musí být. Nic jsem s tím nezmohl. Alespoň jsem vždycky, když panička procházela okolo, po ní vrhal pohledy hrozně moc týraného psa. K ničemu to sice nebylo, ale měl jsem z toho dobrý pocit.
Strávili jsme v Dajaveře téměř celý víkend. Kromě pasení oveček jsme začali s flyballem.
Poslední noc se mi podařilo uniknout ze své ubikace. Po večerním venčení mě někdo špatně zavřel. Bohužel jsem na to přišel až v šest ráno. Rovnou jsem si to zamířil do kuchyně hledat paničku. Moje ťapání po podlaze jí samozřejmě probudilo. Jakmile se ozvala věta "Co tady děláš?!", rychlostí blesku jsem se k ní nasáčkoval. Co nejvíce jsem se na ni nalepil, aby věděla, že ji mám rád a že chci taky ležet na její matraci. K mé škodě paničce došlo, co se stalo a vyhnala mě zpátky. Někdy to s ní prostě nemám jednoduchý.