Po měsíci jdu opět s hlášením nějakých těch novinek. Úplně tou nejdůležitější je vyšetření u pana doktora Beránka. Jsem prostý dědičných očních vad. Jeli jsme kvůli tomu až do Pardubic. Vyjma toho, že jsem se cestou poblil, jsem byl prý móc šikovný. :)
Výlet naštěstí nekončil návštěvou veteriny. S paničkou jsme příjemně strávili den na návštěvě v mojí rodné chovatelské stanici. Když pominu fakt, že panička zalezla s lidma do domu a mě nechala napospas osudu venku na zahradě, byla to skvělá návštěva. Se všemi jsme se pořádně uvítal a pomazlil. Nikdo mě nezapomněl podrbat. Zkrátka jsem si přišel jako v ráji.
Jako host jsem byl využit při tréninku flyballu a dělal rušivku. Naopak pro mne byl rušivkou trénink flyballu. Pro obě strany to dopadlo velice dobře. Běhající psi mě nějak moc nevzrušovali a krásně jsem se soustředil na paničku. Zkusili jsme pár lehčích cviků a hodně jsme si hráli. Panička povídala, že když to takhle bude vždycky, tak možná i ty zkoušky složíme. No, o svých schopnostech nepochybuji. Hlavně aby to panička nezvorala. Ale dostala cenné rady, tak to oba vidíme velice nadějně.
Jelikož panička viděla flyball naživo poprvé v životě, chtěla z toho taky něco mít. To byl trochu vyšší level. Když jsem viděl jak ostatní běhají, chtěl jsem taky. Takže jsem z plna hrdla řval, aby mě panička pustila. Nepustila. Držela mě pevně. Prý bych se jen pletl. Tak jsem se alespoň pořádně k paničce tulil. Dokonce jsem chvílema koukal i potichu, což panička oceňovala nejen slovně, ale přihazovala k tomu velice chutné kousky sušeného masa. A to se vyplatí mlčet.
Nakonec přišla řada i na mě a mohl jsme si prohlídnout překážky zblízka. Dokonce jsme si mohl i skočit. Ale proč bych skákal přes, když to jde obejít. Několikrát jsem to ošulil. Jenže v tu chvíli se mnou panička přestala mluvit a nedostal jsem odměnu. Zatím tomu moc nerozumím, ale jednou tomu přijdu na kloub.
Mnohem větší úspěch jsem měl u oveček. Nejdřív jsem řval jak pavián a utrhl bych paničce ruce, jen abych se dostal k ovcím. Naštěstí jsem se dočkal a vlítl na ně jako velká, uječená voda. Chvíli jsme se tam s paničkou plácali a pak si mě do parády vzala paní chovatelka. A hned to vypadalo jinak. Dokud jsem si nevzpomněl, že mám někde paničku a že už jsme od ní moc daleko. Ovce, neovce musel jsem prostě za paničkou. I když mě to hrozně moc lákalo vrátit se zpátky ke stádu, panička byla silnější. Což jí velice fascinovalo, protože při běžné vycházce jí obvykle mám kdesi u kořene ocasu a jejího volání zásadně nedbám. Kdežto tady jsem nechal ovce ovcema a to se na mě panička ani nepodívala. Nakonec jsme to ještě šli zkusit s paničkou a vypadalo to úplně jinak než na začátku. Byl jsem velice pochválen a panička dostala cenné rady. To jsme zvědav, jak to bude vypadat příště. Třeba přeci jen panička najde odvahu přihlásit se na ZVOPky, aniž by se za nás musela stydět.
Že jsem krasavec a všichni se nade mnou rozplývají není žádná neznámá věc. Že přede mnou poskakují fenky a jsou ze mne celé paf, není také nic zvláštního. A i když to panička měla čekat, tak nic takového nečekala. Jednou při venčení se k nám přihnal pán, že má pro mě nevěstu. Už jenom proto, že si mě vybral podle vzhledu, v tom panička čula něco špatného. A taky jo. Fenka to sice byla hezká, ale bez PP. Panička se snažila, seč mohla, aby pánovi vysvětlila, proč nepodporuje chov psů bez PP. Mluvila česky v jednoduchých větách a stejně nepochodila. Pán jí velice slušně poslal do oné černé díry a odešel. A tak se panička ještě víc utvrdila v tom, že s lidma to jde od desíti k pěti. Ani na zdraví psů jim nezáleží. :/
A nesmí chybět další skvělý zážitek z cestování. Ještě před rokem jsem nechtěl do vlaku. Vzpíral jsem se co to šlo, aby mě panička nenaložila. Postupně jsem zjistil, že vlaku jsou lidi a určitě tam jsou všichni kvůli mě. Takže se vtírám a oni drbou a rozplývají se. Většinou se dají do řeči s paničkou, což jí na tom všem štve nejvíc, protože nemá ráda lidi a už vůbec si s nima nechce povídat. No každopádně se teď do vlaku hrnu rychlostí blesku. Už se stalo, že jsme naboural do lidí, kteří se chystali vystupovat. Schytal jsem pár nadávek, panička je slušně poslala do oné černé díry a bylo.
Ovšem nejlepší číslo jsem předvedl při nastupování v Dobřanech. Tak moc jsme spěchal dovnitř, že jsem ani nepočkal, až panička pořádně otevře dveře. Měla je teprve nastevřené (pozn. paničky: rozuměj pootevřené) a já už se rozhodl nastoupit. Ozvala se obrovská rána, jak jsem narazil do dveří. Hodil jsem salto vzad a skončil zpět na peronu. Panička se v šoku zmohla jen na větu obsahují slovo blbec a černobílej. V tu chvíli se všichni nastupující na nás otočili. Naštěstí jsem se okamžitě vyškrábal na nohy, oklepal se a byl ready zkusit to znovu. Tentokrát jsem se trefil. Usadili jsme se a panička mě pak celou cestu bedlivě pozorovala. Byla to opravdu obrovská rána a měla strach, jestli jsem si něco neudělal. Nakonec jsem měl jen lehce odřený nos od náhubku.
S paničkou se stále chystáme na DD zkoušky. Brzy snad už budeme mít i přesný datum, kdy půjdu na rentgeny. Já ještě netuším, co mě tam čeká, ale panička se moc netěší. Asi to nebude taková pohodička jako s očima.
Tak pro dnešek už by to stačilo. Nachýlila se hodina večeře a tu si nemůžu nechat ujít. :)
Výlet naštěstí nekončil návštěvou veteriny. S paničkou jsme příjemně strávili den na návštěvě v mojí rodné chovatelské stanici. Když pominu fakt, že panička zalezla s lidma do domu a mě nechala napospas osudu venku na zahradě, byla to skvělá návštěva. Se všemi jsme se pořádně uvítal a pomazlil. Nikdo mě nezapomněl podrbat. Zkrátka jsem si přišel jako v ráji.
Jako host jsem byl využit při tréninku flyballu a dělal rušivku. Naopak pro mne byl rušivkou trénink flyballu. Pro obě strany to dopadlo velice dobře. Běhající psi mě nějak moc nevzrušovali a krásně jsem se soustředil na paničku. Zkusili jsme pár lehčích cviků a hodně jsme si hráli. Panička povídala, že když to takhle bude vždycky, tak možná i ty zkoušky složíme. No, o svých schopnostech nepochybuji. Hlavně aby to panička nezvorala. Ale dostala cenné rady, tak to oba vidíme velice nadějně.
Jelikož panička viděla flyball naživo poprvé v životě, chtěla z toho taky něco mít. To byl trochu vyšší level. Když jsem viděl jak ostatní běhají, chtěl jsem taky. Takže jsem z plna hrdla řval, aby mě panička pustila. Nepustila. Držela mě pevně. Prý bych se jen pletl. Tak jsem se alespoň pořádně k paničce tulil. Dokonce jsem chvílema koukal i potichu, což panička oceňovala nejen slovně, ale přihazovala k tomu velice chutné kousky sušeného masa. A to se vyplatí mlčet.
Nakonec přišla řada i na mě a mohl jsme si prohlídnout překážky zblízka. Dokonce jsme si mohl i skočit. Ale proč bych skákal přes, když to jde obejít. Několikrát jsem to ošulil. Jenže v tu chvíli se mnou panička přestala mluvit a nedostal jsem odměnu. Zatím tomu moc nerozumím, ale jednou tomu přijdu na kloub.
Mnohem větší úspěch jsem měl u oveček. Nejdřív jsem řval jak pavián a utrhl bych paničce ruce, jen abych se dostal k ovcím. Naštěstí jsem se dočkal a vlítl na ně jako velká, uječená voda. Chvíli jsme se tam s paničkou plácali a pak si mě do parády vzala paní chovatelka. A hned to vypadalo jinak. Dokud jsem si nevzpomněl, že mám někde paničku a že už jsme od ní moc daleko. Ovce, neovce musel jsem prostě za paničkou. I když mě to hrozně moc lákalo vrátit se zpátky ke stádu, panička byla silnější. Což jí velice fascinovalo, protože při běžné vycházce jí obvykle mám kdesi u kořene ocasu a jejího volání zásadně nedbám. Kdežto tady jsem nechal ovce ovcema a to se na mě panička ani nepodívala. Nakonec jsme to ještě šli zkusit s paničkou a vypadalo to úplně jinak než na začátku. Byl jsem velice pochválen a panička dostala cenné rady. To jsme zvědav, jak to bude vypadat příště. Třeba přeci jen panička najde odvahu přihlásit se na ZVOPky, aniž by se za nás musela stydět.
Že jsem krasavec a všichni se nade mnou rozplývají není žádná neznámá věc. Že přede mnou poskakují fenky a jsou ze mne celé paf, není také nic zvláštního. A i když to panička měla čekat, tak nic takového nečekala. Jednou při venčení se k nám přihnal pán, že má pro mě nevěstu. Už jenom proto, že si mě vybral podle vzhledu, v tom panička čula něco špatného. A taky jo. Fenka to sice byla hezká, ale bez PP. Panička se snažila, seč mohla, aby pánovi vysvětlila, proč nepodporuje chov psů bez PP. Mluvila česky v jednoduchých větách a stejně nepochodila. Pán jí velice slušně poslal do oné černé díry a odešel. A tak se panička ještě víc utvrdila v tom, že s lidma to jde od desíti k pěti. Ani na zdraví psů jim nezáleží. :/
A nesmí chybět další skvělý zážitek z cestování. Ještě před rokem jsem nechtěl do vlaku. Vzpíral jsem se co to šlo, aby mě panička nenaložila. Postupně jsem zjistil, že vlaku jsou lidi a určitě tam jsou všichni kvůli mě. Takže se vtírám a oni drbou a rozplývají se. Většinou se dají do řeči s paničkou, což jí na tom všem štve nejvíc, protože nemá ráda lidi a už vůbec si s nima nechce povídat. No každopádně se teď do vlaku hrnu rychlostí blesku. Už se stalo, že jsme naboural do lidí, kteří se chystali vystupovat. Schytal jsem pár nadávek, panička je slušně poslala do oné černé díry a bylo.
Ovšem nejlepší číslo jsem předvedl při nastupování v Dobřanech. Tak moc jsme spěchal dovnitř, že jsem ani nepočkal, až panička pořádně otevře dveře. Měla je teprve nastevřené (pozn. paničky: rozuměj pootevřené) a já už se rozhodl nastoupit. Ozvala se obrovská rána, jak jsem narazil do dveří. Hodil jsem salto vzad a skončil zpět na peronu. Panička se v šoku zmohla jen na větu obsahují slovo blbec a černobílej. V tu chvíli se všichni nastupující na nás otočili. Naštěstí jsem se okamžitě vyškrábal na nohy, oklepal se a byl ready zkusit to znovu. Tentokrát jsem se trefil. Usadili jsme se a panička mě pak celou cestu bedlivě pozorovala. Byla to opravdu obrovská rána a měla strach, jestli jsem si něco neudělal. Nakonec jsem měl jen lehce odřený nos od náhubku.
S paničkou se stále chystáme na DD zkoušky. Brzy snad už budeme mít i přesný datum, kdy půjdu na rentgeny. Já ještě netuším, co mě tam čeká, ale panička se moc netěší. Asi to nebude taková pohodička jako s očima.
Tak pro dnešek už by to stačilo. Nachýlila se hodina večeře a tu si nemůžu nechat ujít. :)