Konečně mě panička seznámila s opravdovými živými koňmi. Strávili jsme týden na koňském táboře v Kadově. Tak jsem se s koňmi setkal z blízka úplně poprvé. Ze začátku jsem na ně pouštěl hrůzu. Pro jistotu. Jsou přeci jen celkem velcí a já se bál. Paničce se to ale nelíbilo. Byla radši, když jsem hledal bezpečí u ní a neštěkal na koně. Ke koním mám přirozený respekt. Už se jich nebojím, ale dávám si velkého bacha.
Na táboře bylo asi 12 dětí. Všechny jsem je ihned pojal za součást smečky. Všichni totiž parádně drbali! A každý, kdo mě podrbe, je automaticky můj kamarád.
Taky tam byla teta Bagrid. Že jí mám rád, to panička věděla už z Brna. Jen netušila, že tam moc. Jakmile se teta vzdálila, začal jsem kvičet a výt na celou vesnici. Paničce bych ruce utrhal, jenom abychom jí dohnali. Budu se opakovat, ale paničce se to nelíbilo. A bohužel, jsem to nedokázal za celý týden překonat. Ale když byla teta v naší blízkosti, byl jsem ten nejhodnější pes pod sluncem. Pak panička udělala zkoušku a nechala mě samotného s tetou. V tu chvíli teta neteta, začal jsem se shánět po paničce. No, nemají to se mnou jednoduché, že? :)
Na táboře bylo asi 12 dětí. Všechny jsem je ihned pojal za součást smečky. Všichni totiž parádně drbali! A každý, kdo mě podrbe, je automaticky můj kamarád.
Taky tam byla teta Bagrid. Že jí mám rád, to panička věděla už z Brna. Jen netušila, že tam moc. Jakmile se teta vzdálila, začal jsem kvičet a výt na celou vesnici. Paničce bych ruce utrhal, jenom abychom jí dohnali. Budu se opakovat, ale paničce se to nelíbilo. A bohužel, jsem to nedokázal za celý týden překonat. Ale když byla teta v naší blízkosti, byl jsem ten nejhodnější pes pod sluncem. Pak panička udělala zkoušku a nechala mě samotného s tetou. V tu chvíli teta neteta, začal jsem se shánět po paničce. No, nemají to se mnou jednoduché, že? :)
Po stájích se pohybovali i psi. Fenka boloňáčka Coralína a štěňátko berňáka Kessy (snad psáno správně). Zpočátku jsem z nich byl nesmělý, ostatně jako ze všech psů. Ovšem po pár dnech jsem se od Kessy nechal vyprovokovat ke hře. Panička nestačila zírat, co se to děje. Po většinu času jsem na všechny žárlivě vrčel, protože se přiblížili k MÉ paničce a MÝM pamlskům. Panička mi tedy vysvětlila, že takhle to teda nebude. Nezbylo mi nic jiného, než snášet přítomnost jiných psů u paničky. Nakonec jsme se všichni skamarádili a bylo to fajn.
Donedávna jsem se bál vlézt do vody. Vždycky jsem oťoupal jen okolo na břehu a k paniččině radosti si ušpinil packy v tom největším blátě. Celý týden jsme na táboře měli obrovský pařák. Děti chodili plavit koně do nedalekého rybníka. Panička mě okolo něj chodívala venčit. Lákalo mě to a dost dlouho. Až jsem se jednou odhodlal a smočil packy. Do vody byl krásný pozvolný vstup a to mi velice vyhovovalo. Panička se toho dne chytla jak slepice flusu a začala mě lákat dál. Ze začátku jsem se nedal. Ale kdo by odolal hozenému klacku. Když to panička přepískla a hodila ho moc daleko, tak jsem se jí na něj z vysoka vybodl. Postupně jsem získával ve vodě jistotu, až jsem mohl pro klacek doplavat. A z toho měla panička ohromnou radost. Chtěl jsem se pak koupat každý den. Táhl jsem paničku vší silou za druhý konec vodítka, abychom šli k vodě. No, nedala se oblomit. Pořád ještě nemám dostatečnou sílu jí přetáhnout.
Bohužel jsme zjistili, že nemám rád cestování autem. Poprvé jsme jel tenkrát na sraz vrhů. To jsem cestou jednou zvracel, jinak jsem spal. Od té doby jezdím nalačno. Cesta je pro mě ale natolik stresující, že slintám a nedokážu usnout. I když jsem jel bez snídaně, tak jsem zvracel sliny a žaludeční šťávy. Přitom cestování vlakem či MHDečkem mi nedělá sebemenší problém. I autobusy při výlukách jsem zvládl. Ale auto, to prostě nemám rád.
Mezizastávkou na cestě z Kadova do Kolové byly Srby. Na zahrádce jsme ochutnal maliny a rybíz. Skoukl jsem sousedovic slepice a vyhnal kocoury ze zahrady, načež jsem se jim pokusil vyžrat jejich misku. Panička ale byla rychlá a ihned mi to zakázala. Přitom určitě dostávají něco lepšího než já!
V Kolové jsem se poznal s kolegyní borderkou. Z auta jsem vylezl celý rozdrnčený s žaludkem na vodě a ona si hned chtěla hrát. Raději jsem utíkal za paničkou a dělal, že tam nejsem. Když jsem se prospal a bylo mi trochu lépe, začal jsem praktikovat svoje žárlivé scény. Pokud jsme nevyjel já, vyjela kolegyně borderka, protože jsem jí chtěl ukrást její hračku. A tak jsem se musel učit, jak nežárlit a jak být v klidu, když si panička hrála s kolegyní.
Netrvalo dlouho a z kolegyně borderky se stala kamarádka borderka. Začali jsme si spolu hrát a řádit.(více foto na paniččině rajčeti) Nějaký ten výpad kvůli hračce občas ještě proběhl, ale panička a lidé kamarádky borderky se tomu snažili předcházet.
Mimojiné jsem poznal další koně. Na ně už jsem neštěkal. Tentokrát na koně sedla i panička. Vůbec jsme tomu nerozuměl. Poprvé jsme šli jen na krátkou vycházku. Poprvé jsem šel s koňmi a hned na volno. Držel jsem se v uctivé vzdálenosti od kopyt. Hlavně jsme si hlídal paničku sedící na koni. Ta se bála, že jakmile pojedou rychleji, tak budu koně nahánět a psát. Obava to byla naprosto zbytečná. Ať klusali nebo cválali vzorně jsem běžel vedle či za koněm. Paničku to hrozně moc překvapilo a měla ze mne ohromnou radost.
Byl jsem označen za nejuštěkanější borderku, co zná. To je tak, když se vytáhne “byťák“ na vesnici. Spoustu pachů, hluků a kdoví čeho ještě. Všechno jsem to poctivě hlásil a nikomu se to nelíbilo. Ti lidé jsou někdy prostě zvláštní.
©foto: Miroslav Vlasatý
(horní je od paničky)
Donedávna jsem se bál vlézt do vody. Vždycky jsem oťoupal jen okolo na břehu a k paniččině radosti si ušpinil packy v tom největším blátě. Celý týden jsme na táboře měli obrovský pařák. Děti chodili plavit koně do nedalekého rybníka. Panička mě okolo něj chodívala venčit. Lákalo mě to a dost dlouho. Až jsem se jednou odhodlal a smočil packy. Do vody byl krásný pozvolný vstup a to mi velice vyhovovalo. Panička se toho dne chytla jak slepice flusu a začala mě lákat dál. Ze začátku jsem se nedal. Ale kdo by odolal hozenému klacku. Když to panička přepískla a hodila ho moc daleko, tak jsem se jí na něj z vysoka vybodl. Postupně jsem získával ve vodě jistotu, až jsem mohl pro klacek doplavat. A z toho měla panička ohromnou radost. Chtěl jsem se pak koupat každý den. Táhl jsem paničku vší silou za druhý konec vodítka, abychom šli k vodě. No, nedala se oblomit. Pořád ještě nemám dostatečnou sílu jí přetáhnout.
Bohužel jsme zjistili, že nemám rád cestování autem. Poprvé jsme jel tenkrát na sraz vrhů. To jsem cestou jednou zvracel, jinak jsem spal. Od té doby jezdím nalačno. Cesta je pro mě ale natolik stresující, že slintám a nedokážu usnout. I když jsem jel bez snídaně, tak jsem zvracel sliny a žaludeční šťávy. Přitom cestování vlakem či MHDečkem mi nedělá sebemenší problém. I autobusy při výlukách jsem zvládl. Ale auto, to prostě nemám rád.
Mezizastávkou na cestě z Kadova do Kolové byly Srby. Na zahrádce jsme ochutnal maliny a rybíz. Skoukl jsem sousedovic slepice a vyhnal kocoury ze zahrady, načež jsem se jim pokusil vyžrat jejich misku. Panička ale byla rychlá a ihned mi to zakázala. Přitom určitě dostávají něco lepšího než já!
V Kolové jsem se poznal s kolegyní borderkou. Z auta jsem vylezl celý rozdrnčený s žaludkem na vodě a ona si hned chtěla hrát. Raději jsem utíkal za paničkou a dělal, že tam nejsem. Když jsem se prospal a bylo mi trochu lépe, začal jsem praktikovat svoje žárlivé scény. Pokud jsme nevyjel já, vyjela kolegyně borderka, protože jsem jí chtěl ukrást její hračku. A tak jsem se musel učit, jak nežárlit a jak být v klidu, když si panička hrála s kolegyní.
Netrvalo dlouho a z kolegyně borderky se stala kamarádka borderka. Začali jsme si spolu hrát a řádit.(více foto na paniččině rajčeti) Nějaký ten výpad kvůli hračce občas ještě proběhl, ale panička a lidé kamarádky borderky se tomu snažili předcházet.
Mimojiné jsem poznal další koně. Na ně už jsem neštěkal. Tentokrát na koně sedla i panička. Vůbec jsme tomu nerozuměl. Poprvé jsme šli jen na krátkou vycházku. Poprvé jsem šel s koňmi a hned na volno. Držel jsem se v uctivé vzdálenosti od kopyt. Hlavně jsme si hlídal paničku sedící na koni. Ta se bála, že jakmile pojedou rychleji, tak budu koně nahánět a psát. Obava to byla naprosto zbytečná. Ať klusali nebo cválali vzorně jsem běžel vedle či za koněm. Paničku to hrozně moc překvapilo a měla ze mne ohromnou radost.
Byl jsem označen za nejuštěkanější borderku, co zná. To je tak, když se vytáhne “byťák“ na vesnici. Spoustu pachů, hluků a kdoví čeho ještě. Všechno jsem to poctivě hlásil a nikomu se to nelíbilo. Ti lidé jsou někdy prostě zvláštní.
©foto: Miroslav Vlasatý
(horní je od paničky)