Původně jsme měli zůstat v Brně, než paničce skončí zkouškové. Zkouškové ještě ani nezačalo a i tak jsme valili do Dobřan. Čekal nás totiž srazovýlet s mou velkou psí rodinou.
Naneštěstí musela panička do školy i v pátek. Vzala mě tedy sebou, že potom pojedeme rovnou na vlak. Ve škole jsem se ihned stal středem pozornosti, což mi velice vyhovovalo. Všichni mě drbali a rozplývali se nad mojí roztomilostí. Připsal jsem si na účet další porušení zákazu. Do nové budovy SICu nesmějí psi. Natož pak do počítačové učebny. Ale panička zevelela a tak jsem s ní šel. Psala tam nějaký test, či co. Jediné její příní bylo, abych těch deset minut, než to napíše, byl hodný. S radostí jsem jejím tužbám nevyhověl. Omotal jsem vodítkem všechno, co jen šlo. Dokonce jsem se pokusil shodit věšák. To se mi bohužel nepovedlo. Panička ho včas chytila. S nasupeným výrazem dopsala test a táhla mě co nejrychleji pryč.
A jelikož byl pátek, jelo spooustu lidí. Očekával jsem velkou bžundu. Všichni mě budou drbat, budeme si hrát a prostě to bude parádní cesta. Omyl. Kvůli všem těm lidem jsem musel mít náhobek celou cestu. To jsem vcelku slušně zvládl. Ale že si mě nikdo nevšímal, to se mi nelíbilo. Všichni okolo mě pouze procházeli a nikdo mě nepodrbal. Jenom panička. Tak jsem si chvilku zdříml. Jenže cesta domů je dlouhá a došlo i na nudu. Pokušel jsem se prohrabat skrz podlahu vagonu ven. V tom mi panička bránila, tak jsem ji chtěl alespoň pokousat. Jenže přes náhubek to nešlo! Za trest jsem tedy svým kožichem vytřel podlahu vagonu.
Paní průvodčí ze mne udělala nebezpečného trhače. Ve vlaku dělali nepořáděk nějací dva nevychovaní slováci. Prý kdyby mi panička sundala náhubek, tak by určitě přestali dělat nepořádek. No, vzhledem k jejich hlučnosti bych bral nohy na ramena.
Cestu jsem zvládl parádně. Ale přišel na mě nějaký průjem. Tím jsem ten den paničku potěšil asi nejvíce. :)
V sobotu jsme jeli na srazovýlet s babičkou, mámou, tetama, bráchou, ségrama, sestřenicema a bratrancema. Bylo nás jako psů.
Cesta byla, jako obvkyle, dosti dlouhá. Chvíli jsem si zříml, pak jsem si trochu ublinkl a nakonec jsem se nudil. Navíc bylo v autě málo místa, tak jsem si nemohl ani pohodlně lehnout.
Než jsme dojeli na místo srazu, byly nějaké problémy. Ty jsem ale nevnímal, protože jsem se věnoval obtěžování všech okolo sebe. Cestovat autem má tu výhodu, že nemusím mít náhubek. Mohl jsem tak pohodlně do všech kousat.
Každý můj rodinný příslušník sebou měl alespoň jednoho svého člověka. Byla nás pěkná banda. Panička se bavila nad tím, jak všichni kolemjdoucí udiveně koukali na tu hromadu psů se spoustou lidu.
Zpočátku jsem byl trochu nejistý a držel se paničky. Lákalo mě však běhání s ostatními. Zkoušel jsem se tedy od paničky vzdalovat. Jenže se mi několikrát ztratila v davu a já ji nemohl najít. To byly stresy! Stejně jsem neodolal a s ostatními se proběhl. Dokonce jsem si chvíli i hrál. Z toho byla panička nejvíc překvapená.
Túra to byla náročná. Cestu domů jsem z větší části prospal. Doma jsem dostal večeři a zalezl pod stůl. Byl bych spal až do rána, kdyby mě panička nevytáhla na povinné večerní venčení.
A jelikož byl pátek, jelo spooustu lidí. Očekával jsem velkou bžundu. Všichni mě budou drbat, budeme si hrát a prostě to bude parádní cesta. Omyl. Kvůli všem těm lidem jsem musel mít náhobek celou cestu. To jsem vcelku slušně zvládl. Ale že si mě nikdo nevšímal, to se mi nelíbilo. Všichni okolo mě pouze procházeli a nikdo mě nepodrbal. Jenom panička. Tak jsem si chvilku zdříml. Jenže cesta domů je dlouhá a došlo i na nudu. Pokušel jsem se prohrabat skrz podlahu vagonu ven. V tom mi panička bránila, tak jsem ji chtěl alespoň pokousat. Jenže přes náhubek to nešlo! Za trest jsem tedy svým kožichem vytřel podlahu vagonu.
Paní průvodčí ze mne udělala nebezpečného trhače. Ve vlaku dělali nepořáděk nějací dva nevychovaní slováci. Prý kdyby mi panička sundala náhubek, tak by určitě přestali dělat nepořádek. No, vzhledem k jejich hlučnosti bych bral nohy na ramena.
Cestu jsem zvládl parádně. Ale přišel na mě nějaký průjem. Tím jsem ten den paničku potěšil asi nejvíce. :)
V sobotu jsme jeli na srazovýlet s babičkou, mámou, tetama, bráchou, ségrama, sestřenicema a bratrancema. Bylo nás jako psů.
Cesta byla, jako obvkyle, dosti dlouhá. Chvíli jsem si zříml, pak jsem si trochu ublinkl a nakonec jsem se nudil. Navíc bylo v autě málo místa, tak jsem si nemohl ani pohodlně lehnout.
Než jsme dojeli na místo srazu, byly nějaké problémy. Ty jsem ale nevnímal, protože jsem se věnoval obtěžování všech okolo sebe. Cestovat autem má tu výhodu, že nemusím mít náhubek. Mohl jsem tak pohodlně do všech kousat.
Každý můj rodinný příslušník sebou měl alespoň jednoho svého člověka. Byla nás pěkná banda. Panička se bavila nad tím, jak všichni kolemjdoucí udiveně koukali na tu hromadu psů se spoustou lidu.
Zpočátku jsem byl trochu nejistý a držel se paničky. Lákalo mě však běhání s ostatními. Zkoušel jsem se tedy od paničky vzdalovat. Jenže se mi několikrát ztratila v davu a já ji nemohl najít. To byly stresy! Stejně jsem neodolal a s ostatními se proběhl. Dokonce jsem si chvíli i hrál. Z toho byla panička nejvíc překvapená.
Túra to byla náročná. Cestu domů jsem z větší části prospal. Doma jsem dostal večeři a zalezl pod stůl. Byl bych spal až do rána, kdyby mě panička nevytáhla na povinné večerní venčení.