Stávají se z nás výtržníci! Ze začátku panička neměla nejmenší naději, že bychom mohli v Plzni stihnout vlak/autobus, protože počáteční zpoždění z Prahy bylo opravdu obrovské. Chvíli jsem se jí tedy pokoušel ve vlaku rozveselit. Ne moc úspěšně, tak jsem raději šel spát. Než jsme dojeli do Plzně, vlak se celkem solidně zaplnil. I k nám do kupíčka přišlo několik lidí. Hned jsem je využil ke svému prospěchu. Drbání jim šlo. :)
Při příjezdu do Plzně nám zbývaly ještě asi čtyři minuty do odjezdu vlaku/autobusu. Panička se rozhodla, že ho prostě stihneme. Lokty vyboxovala cestu z vlaku. Odtáhla mně doprostřed peronu a vyrazili jsme. Běžet s paničkou je parádní sranda. Kličkovali jsme mezi lidmi a celkem nám to šlo. Lidé jsou pohybliví, tak nám uskakovali z cesty. Ne tak sloup. Panička se rozhodla vzít to z druhé strany než já. Naneštěstí u sloupu stál odpadkový košík. Nejprve přišla velká rána. Panička dodnes doufá, že to byl náhubek a ne moje hlava, co narazilo do toho košíku. Šok jsme měli oba. Každopádně odpaďák tuto akci neustál a s obrovským zařinčením se snesl k zemi. Jakási paní v oranžovém mundúru za paničkou z plna hrdla cosi volala. Panička toho však nedbala a běžela dál. Já samozřejmě s ní.
Při příjezdu do Plzně nám zbývaly ještě asi čtyři minuty do odjezdu vlaku/autobusu. Panička se rozhodla, že ho prostě stihneme. Lokty vyboxovala cestu z vlaku. Odtáhla mně doprostřed peronu a vyrazili jsme. Běžet s paničkou je parádní sranda. Kličkovali jsme mezi lidmi a celkem nám to šlo. Lidé jsou pohybliví, tak nám uskakovali z cesty. Ne tak sloup. Panička se rozhodla vzít to z druhé strany než já. Naneštěstí u sloupu stál odpadkový košík. Nejprve přišla velká rána. Panička dodnes doufá, že to byl náhubek a ne moje hlava, co narazilo do toho košíku. Šok jsme měli oba. Každopádně odpaďák tuto akci neustál a s obrovským zařinčením se snesl k zemi. Jakási paní v oranžovém mundúru za paničkou z plna hrdla cosi volala. Panička toho však nedbala a běžela dál. Já samozřejmě s ní.
Vlak/autobus jsme stihli. Panička pak doufala, že na nás ta paní co nejrychleji zapomene.
A když už jsem u těch Českých drah, nesmím opomenout, jak jsme s paničkou jeli načerno. Nebyla to paniččina vina. Za to mohla ta paní, co má v Dobřanech prodávat jízdenky. Tentokrát byla výluka až do Dobřan a museli jsme jet autobusem už od nás. Na nádraží jsme byli s naším obvyklým předstihem. Jako vždy jsme se postavili k okýnku a čekali. A čekali. A čekali. Po třiceti vteřinách jsem se tam začal neskutečně nudit. Dostatečně hlasitě jsme to oznámil paničce. Obešli jsme tedy nádražní budovu a vrátili se k okýnku. A čekali. A čekali. Pak se asi začla nudit panička, protože jsme zase odešli. Paní se prostě neukázala. A tak jsme nastoupili do autobusu bez jízdenky. Vzápětí na to přijel vlak a vyhrnula se velká spousta lidí. Všichni se nacpali do jednoho autobusu. Zrovna do toho, ve kterém jsme seděli my! Ostatní dva autobusy odjely poloprázdné. Trošku jsme se s paničkou a krosnou na sebe mačkali. Naštěstí to do Plzně není daleko. Navíc jsme pak dostal obrovskou pochvalu za to, že jsem se choval naprosto vzorně.
V Plzni panička koupila jízdenky a celkem poklidně jsme dojeli až do Brna. Dle paničky to tak klidná jízda nebyla, ale co já vím, já jsem spal. :)
Jak se panička obávala, že nám brzy dojdou cviky, tak to bylo úplně zbytečné. Pořád je a pořád bude se co učit. A i když mi to jde doma rychle, venku se najde spoustu zajímavějších nebo rušivějších elementů a panička musí zvolnit tempo. Třeba teďko v neděli se vedle cvičáku vyskytoval kůň. Živý, opravdový kůň. Takové zvíře jsem viděl poprvé v životě. Není tedy divu, že mne to vyvedlo z míry. Když jsme se šli podívat blíž, zjistil jsem, že na něm není vůbec nic zajímavého. Z paničky totiž padaly pamlsky a tak jsem nechal koně koněm.
A když už jsem u těch Českých drah, nesmím opomenout, jak jsme s paničkou jeli načerno. Nebyla to paniččina vina. Za to mohla ta paní, co má v Dobřanech prodávat jízdenky. Tentokrát byla výluka až do Dobřan a museli jsme jet autobusem už od nás. Na nádraží jsme byli s naším obvyklým předstihem. Jako vždy jsme se postavili k okýnku a čekali. A čekali. A čekali. Po třiceti vteřinách jsem se tam začal neskutečně nudit. Dostatečně hlasitě jsme to oznámil paničce. Obešli jsme tedy nádražní budovu a vrátili se k okýnku. A čekali. A čekali. Pak se asi začla nudit panička, protože jsme zase odešli. Paní se prostě neukázala. A tak jsme nastoupili do autobusu bez jízdenky. Vzápětí na to přijel vlak a vyhrnula se velká spousta lidí. Všichni se nacpali do jednoho autobusu. Zrovna do toho, ve kterém jsme seděli my! Ostatní dva autobusy odjely poloprázdné. Trošku jsme se s paničkou a krosnou na sebe mačkali. Naštěstí to do Plzně není daleko. Navíc jsme pak dostal obrovskou pochvalu za to, že jsem se choval naprosto vzorně.
V Plzni panička koupila jízdenky a celkem poklidně jsme dojeli až do Brna. Dle paničky to tak klidná jízda nebyla, ale co já vím, já jsem spal. :)
Jak se panička obávala, že nám brzy dojdou cviky, tak to bylo úplně zbytečné. Pořád je a pořád bude se co učit. A i když mi to jde doma rychle, venku se najde spoustu zajímavějších nebo rušivějších elementů a panička musí zvolnit tempo. Třeba teďko v neděli se vedle cvičáku vyskytoval kůň. Živý, opravdový kůň. Takové zvíře jsem viděl poprvé v životě. Není tedy divu, že mne to vyvedlo z míry. Když jsme se šli podívat blíž, zjistil jsem, že na něm není vůbec nic zajímavého. Z paničky totiž padaly pamlsky a tak jsem nechal koně koněm.
RSS Feed