Po měsíci opět přicházím s aktualizací svých zážitků a pokroků ve sportu. Dle paniččiných slov jsme se velkolepě vrátili k agility. Nejen že jsem z agility strašně moc nadšen, ale obul jsem se do toho natolik, že pokroky jsou znát na každé návštěvě cvičáku. Ne že bychom tam chodili nějak často, panička má věčně málo času, ale když už tam jdeme, tak se předvedu jako správně nadšený a chytrý pes.
Na poslední hodině pro začátečníky jsem měl opravdu náročné podmínky. Přede mnou v místnosti cvičila hárající fenka. Paničku z toho zjištění pomalu omývali. Už už viděla hodinu jako ztracenou a smiřovala se s tím, že jsou to vyhozené peníze. Ale kdepak, to bych nebyl já, aby to dobře nedopadlo. Po feňuli jsem čmuchal a byl jsem z toho na větvi. Ale jenom ve chvílích, kdy jsme necvičili. Jakmile na nás přišla řada a měli jsme něco předvést, byla panička středem mé pozornosti a já si vydělával pamlsky. Později jsem sice na pamlsky začal z vysoka kašlat, tak panička vytáhla pešíčka a zábava pokračovala. Jsem prostě ten nejúžasnější pes. :)
Už jsme se i poprvé podívali mezi překážky. Začal jsem probíhat mezi tyčkama od slalomu. Panička s trenérkou zvolili na naučení takzvané véčko. Docela jsem to pochopil. Ale ta správná slalomová sranda teprve přijde. Ostatně jako se vším. Například takovej tunel jsem si zamiloval hodně rychle. Vlastně po prvním úspěšném proběhnutí. A zóny s obíhačkama? Řekl bych, že to není marný. Obíhačky dávám s přehledem a u zóny občas zapomínám ovládat zadní tlapky. Taky kdo by se o ně staral, když jsou v zadu. Jenže panička na tom trvá, tak holt trénujeme a trénujeme uvědomování si těch nepotřebných zadních tlapek.
Na jednu krásnou neděli jsme si naplánovali výlet na Šumavu. Nebyla to taková sranda, jak jsem čekal, protože mě panička nehodlala pustit z vodítka. Cesta vedla převážně lesem a sem tam projel i nějakej ten cyklista. Alespoň jsem táhnul, dle paničky, jako vůl. Na to už je ale zvyklá, takže se nad tím nijak nepozastavovala. Že jsem jí táhnul do každého potoka, tůňky a louže, už se jí tolik nelíbilo. Od té doby, co jsem zjistil, že voda nežere pejsky, jsem jak posedlý. Čachtal bych se ideálně celoročně, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Vždycky jsem byl bohužel přeprán. Bylo mi sice dovoleno si v potoce smočit tlapky, ale to bylo prostě málo.
Když jsme došli k cíli naší výpravy, jímž bylo jezero Laka, rozhodlo se, že chvíli posedíme. Panička se tedy jala mě uvázat k lavičce a napojit mě. Já byl samozřejmě u vytržení, protože před námi se rozprostírala obrovská vodní plocha. Nehledě na to, že jsem právě vystoupali na kopec, že tam bylo chladněji než všude jinde, že voda musela být studená jak psí čumák a hlavně hódně hluboká, jsem se strašně moc chtěl jít vykoupat. Jenže v národním parku se nejspíše psi koupat nesmí. I tak jsem držel vodítko maximálně napnuté. Nervíky mnou cukali jestli mě panička už už pustí. A ani prd. Místo toho mě začala uvazovat k lavičce. Ve chvíli kdy měla otevřenou karabinu a chystala se jí zapnout do kroužku na vodítku, vyplavaly z roští kachny. To moje nervová soustava neustála a vzal jsem čáru. Karabina paničku vzala přes prsty a zároveň jí skřípla. Můj start byl opravdu mega rychlý (panička doufá, že takhle rychle budu běhat na agi a flyballu). Karabina, která ji chytila za prsteníček na levé ruce má celkem slušně silné pérko, tak paničce udělala díru do prstu. Já byl v trapu, panička krvácela a tak pro změnu začala panikařit její nervová soustava. Zejména měla strach, abych se někde nezachytil volným koncem vodítka a neutopil se.
Zatímco jsem si užíval zábavu v podobě honění kachen, panička zjistila, že se nejedná o malé a neškodné zranění. Vlastně jsem jí udělal díru do prstu. Panička byla naštvaná. Hodně naštvaná. Ne proto že jsem jí nehezky poranil, ale protože jsem zdrhnul. Vracel jsem se z vody a věděl, že to bylo špatně. Že se panička zlobí a nebude se mnou mluvit. Kupodivu se mnou mluvila. Dostal jsem pěknej sprdunk. Až pak se mnou nemluvila.
Z posezení a pokochání se přírodou nebylo nic, protože jsme museli na pohotovost. Tam paničce prst sešili. Ještě mi cestou zahořkle vyčítala, že kvůli mě si ani nemohla zařídit. Než jsme dojeli domů, byli z nás zase nejlepší kamarádi. Po túře na čerstvém horském vzduchu jsem odpadl a spal jako poleno.
Víkend 7. - 8. června jsme strávili na intenzivce pasení pro začátečníky v Dajaveře. Panička se dozvěděla spoustu užitečných věcí z teorie. Společně jsem konečně učinili pokrok. Panička ze mě přestala dělat uzlíček nervů, přestala se rozčilovat a hned nám to fungovalo jinak. Když si panička v hlavě porovnává, jak vypadalo první sobotní kolo a jak poslední nedělní, má z toho obrovskou radost. Ten rozdíl je znatelný. Myšlenka, že se společně u oveček někam dostaneme, opět ožívá. Z víkendu jsme odjížděli unavení a spokojení. Panička říkala, že nám zase něco naplánuje. Tak už se těším, protože není nic lepšího, než trávit čas s paničkou činnostmi, které nás oba baví. :)
Na poslední hodině pro začátečníky jsem měl opravdu náročné podmínky. Přede mnou v místnosti cvičila hárající fenka. Paničku z toho zjištění pomalu omývali. Už už viděla hodinu jako ztracenou a smiřovala se s tím, že jsou to vyhozené peníze. Ale kdepak, to bych nebyl já, aby to dobře nedopadlo. Po feňuli jsem čmuchal a byl jsem z toho na větvi. Ale jenom ve chvílích, kdy jsme necvičili. Jakmile na nás přišla řada a měli jsme něco předvést, byla panička středem mé pozornosti a já si vydělával pamlsky. Později jsem sice na pamlsky začal z vysoka kašlat, tak panička vytáhla pešíčka a zábava pokračovala. Jsem prostě ten nejúžasnější pes. :)
Už jsme se i poprvé podívali mezi překážky. Začal jsem probíhat mezi tyčkama od slalomu. Panička s trenérkou zvolili na naučení takzvané véčko. Docela jsem to pochopil. Ale ta správná slalomová sranda teprve přijde. Ostatně jako se vším. Například takovej tunel jsem si zamiloval hodně rychle. Vlastně po prvním úspěšném proběhnutí. A zóny s obíhačkama? Řekl bych, že to není marný. Obíhačky dávám s přehledem a u zóny občas zapomínám ovládat zadní tlapky. Taky kdo by se o ně staral, když jsou v zadu. Jenže panička na tom trvá, tak holt trénujeme a trénujeme uvědomování si těch nepotřebných zadních tlapek.
Na jednu krásnou neděli jsme si naplánovali výlet na Šumavu. Nebyla to taková sranda, jak jsem čekal, protože mě panička nehodlala pustit z vodítka. Cesta vedla převážně lesem a sem tam projel i nějakej ten cyklista. Alespoň jsem táhnul, dle paničky, jako vůl. Na to už je ale zvyklá, takže se nad tím nijak nepozastavovala. Že jsem jí táhnul do každého potoka, tůňky a louže, už se jí tolik nelíbilo. Od té doby, co jsem zjistil, že voda nežere pejsky, jsem jak posedlý. Čachtal bych se ideálně celoročně, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Vždycky jsem byl bohužel přeprán. Bylo mi sice dovoleno si v potoce smočit tlapky, ale to bylo prostě málo.
Když jsme došli k cíli naší výpravy, jímž bylo jezero Laka, rozhodlo se, že chvíli posedíme. Panička se tedy jala mě uvázat k lavičce a napojit mě. Já byl samozřejmě u vytržení, protože před námi se rozprostírala obrovská vodní plocha. Nehledě na to, že jsem právě vystoupali na kopec, že tam bylo chladněji než všude jinde, že voda musela být studená jak psí čumák a hlavně hódně hluboká, jsem se strašně moc chtěl jít vykoupat. Jenže v národním parku se nejspíše psi koupat nesmí. I tak jsem držel vodítko maximálně napnuté. Nervíky mnou cukali jestli mě panička už už pustí. A ani prd. Místo toho mě začala uvazovat k lavičce. Ve chvíli kdy měla otevřenou karabinu a chystala se jí zapnout do kroužku na vodítku, vyplavaly z roští kachny. To moje nervová soustava neustála a vzal jsem čáru. Karabina paničku vzala přes prsty a zároveň jí skřípla. Můj start byl opravdu mega rychlý (panička doufá, že takhle rychle budu běhat na agi a flyballu). Karabina, která ji chytila za prsteníček na levé ruce má celkem slušně silné pérko, tak paničce udělala díru do prstu. Já byl v trapu, panička krvácela a tak pro změnu začala panikařit její nervová soustava. Zejména měla strach, abych se někde nezachytil volným koncem vodítka a neutopil se.
Zatímco jsem si užíval zábavu v podobě honění kachen, panička zjistila, že se nejedná o malé a neškodné zranění. Vlastně jsem jí udělal díru do prstu. Panička byla naštvaná. Hodně naštvaná. Ne proto že jsem jí nehezky poranil, ale protože jsem zdrhnul. Vracel jsem se z vody a věděl, že to bylo špatně. Že se panička zlobí a nebude se mnou mluvit. Kupodivu se mnou mluvila. Dostal jsem pěknej sprdunk. Až pak se mnou nemluvila.
Z posezení a pokochání se přírodou nebylo nic, protože jsme museli na pohotovost. Tam paničce prst sešili. Ještě mi cestou zahořkle vyčítala, že kvůli mě si ani nemohla zařídit. Než jsme dojeli domů, byli z nás zase nejlepší kamarádi. Po túře na čerstvém horském vzduchu jsem odpadl a spal jako poleno.
Víkend 7. - 8. června jsme strávili na intenzivce pasení pro začátečníky v Dajaveře. Panička se dozvěděla spoustu užitečných věcí z teorie. Společně jsem konečně učinili pokrok. Panička ze mě přestala dělat uzlíček nervů, přestala se rozčilovat a hned nám to fungovalo jinak. Když si panička v hlavě porovnává, jak vypadalo první sobotní kolo a jak poslední nedělní, má z toho obrovskou radost. Ten rozdíl je znatelný. Myšlenka, že se společně u oveček někam dostaneme, opět ožívá. Z víkendu jsme odjížděli unavení a spokojení. Panička říkala, že nám zase něco naplánuje. Tak už se těším, protože není nic lepšího, než trávit čas s paničkou činnostmi, které nás oba baví. :)