Na svátky jsme se s paničkou vydali domů do Dobřan. Vánoce jsou svátky klidu a míru. Tak tomu také bylo. Kromě toho že mi nechtěli dát ani kousek ryby. A cukroví? Dostal jsem jeden vanilkový rohlíček, který jsem se pokusil ukrást ze stolu. Jinak by mi panička určitě nic nedala! Sice mi Ježíšek nadělil nějaké ty dobroty, ale mám podezření, že lidi stejně vždycky mají něco mnohem lepšího.
Jelikož na bouřku jsem nikdy nijak nereagoval a nějaké ty rány od petard jsem už slyšel a nikdy je neřešil, panička neměla z nadcházejících oslav konce roku velkou hrůzu. Sice v ní červíček trochu nahlodával, ale kvůli mě se snažila být co nejklidnější. Silvestr rozplánovala tak, abychom po setmění už nemuseli ven. Dopoledne jsem tedy šetřil síly, abych mohl po obědě pořádně řádit. Zrovna ten den bylo poznat, že je prosinec. V Dobřanech nám krásně namrzlo a paničku nenapadlo nic lepšího než vzít foťák a trápit mě. Ale hra s Gappayem je prostě natolik lákavá, že se nechám zviklat k čemukoliv. (Já vím, že to opakuji při každé aktualizace, ale já ten míček vážně miluju.)
I přes mrazivé počasí se najdou šílenci, co nasednou na kolo a někam šlapou. Zrovna ten den jsem ani jednoho cyklistu neřešil. Nevšímal jsem si jich a to jeden projel hodně blízko! Vysloužil jsem si ohromnou pochvalu, spoustu piškotů a panička z toho měla radost po zbytek dne.
V plánu bylo uběhat mě k smrti. Ne, teď trochu kecám. Běhal jsem jako o závod. Chytit míček, valit s ním k paničce, potahat se a pořád tak dokola. No existuje snad lepší hra?
Velmi podstatným zážitkem bylo zakončení vycházky. To už panička začínala být poměrně zmrzlá a mířila si to domů. Nechala mě věnovat se psím záležitostem, jako je očuchávání a ochcávání kdejakého stébla trávy. Uprostřed svých činností jsem spatřil hejno kachen na řece. Ještě nemáme úplně zmáknuté poslouchání, co se vody týče. Takže jsem nečekal na paniččin souhlas a hupsl do vody. Kachny se rozletěly na všechny strany a já tam stál se vztyčeným ocasem, plný nadšení. Když to panička uviděla, jen protočila panenky. Voda mi nepřišla nijak zvlášť studená. Byl bych si i zaplaval, ale to už panička mířila pryč a nechtěla se mno nic mít. Prý jsem magor.
Nakonec mě běhací vycházka unavila natolik, že ke cvičení nedošlo. Prospal jsem zbytek odpoledne. Těsně před setměním jsme šli ještě na rychlé venčení. Pak začali všichni ti dvounožci v kuchyni kutit samé dobroty. Vůně mě šimrala v nose, až to nebylo pěkné. A hádejte co! Zase jsem nic nedostal. V nestřeženém okamžiku jsem se tedy chtěl samoobsloužit a vzít si jeden chlebíček ze stolu. V tu chvíli v místnosti zrovna nikdo nebyl. Ale panička má oči všude a dodnes nevím jak to udělala, ale v cuku letu byla u mě. A zase jsem ostrouhal. Ani kolečko salámu mi nedali.
Později večer se zvenku ozývalo bouchání. Někdy se neslo z větší dálky, někdy bylo celkem blízko. Jako správně zvědavý pes jsem poslouchal a přemýšlel, co to asi může být. Z dvounožců vyzařoval klid. Panička dokonce zívala, tak jsem neviděl důvod se stresovat.
Ovšem to když o půlnoci se k ránám přidali i ohýnky na nebi, to už byla jiná. Poprvé jsme se pokusil uniknout. Ohně se bojím a nelíbilo se mi to. Dvounožci na to opět nijak nereagovali, tak jsem usoudil, že to asi nebude psí apokalypsa. Všechny další ohňostroje jsem bedlivě pozoroval z okna. Bylo na tom vskutku něco zvláštního. V pauzách, kdy zrovna nic nebouchalo, jsem pochrupkával pod stolem. A největší půlnoční ohňostroje mi byly až u trenek. O půlnoci se spí a toho jsem se držel.
Každopádně mám před sebou nový rok a panička má nějaké ty plány. Chystáme se na různé zkoušky. A jelikož je to od slova zkusit, bereme to s rezervou. Paničce jde hlavně o to, abychom se společně dobře bavili. O čemž nepochybuji. Spíše se trochu bojím, že svou nervozitou panička zazdí můj talent a bude ze mě doživotní gaučák, co má tlapky nahoře a vystrkuje na ostatní gule. Ale ne, tak zlé to snad nebude. :)
Jelikož na bouřku jsem nikdy nijak nereagoval a nějaké ty rány od petard jsem už slyšel a nikdy je neřešil, panička neměla z nadcházejících oslav konce roku velkou hrůzu. Sice v ní červíček trochu nahlodával, ale kvůli mě se snažila být co nejklidnější. Silvestr rozplánovala tak, abychom po setmění už nemuseli ven. Dopoledne jsem tedy šetřil síly, abych mohl po obědě pořádně řádit. Zrovna ten den bylo poznat, že je prosinec. V Dobřanech nám krásně namrzlo a paničku nenapadlo nic lepšího než vzít foťák a trápit mě. Ale hra s Gappayem je prostě natolik lákavá, že se nechám zviklat k čemukoliv. (Já vím, že to opakuji při každé aktualizace, ale já ten míček vážně miluju.)
I přes mrazivé počasí se najdou šílenci, co nasednou na kolo a někam šlapou. Zrovna ten den jsem ani jednoho cyklistu neřešil. Nevšímal jsem si jich a to jeden projel hodně blízko! Vysloužil jsem si ohromnou pochvalu, spoustu piškotů a panička z toho měla radost po zbytek dne.
V plánu bylo uběhat mě k smrti. Ne, teď trochu kecám. Běhal jsem jako o závod. Chytit míček, valit s ním k paničce, potahat se a pořád tak dokola. No existuje snad lepší hra?
Velmi podstatným zážitkem bylo zakončení vycházky. To už panička začínala být poměrně zmrzlá a mířila si to domů. Nechala mě věnovat se psím záležitostem, jako je očuchávání a ochcávání kdejakého stébla trávy. Uprostřed svých činností jsem spatřil hejno kachen na řece. Ještě nemáme úplně zmáknuté poslouchání, co se vody týče. Takže jsem nečekal na paniččin souhlas a hupsl do vody. Kachny se rozletěly na všechny strany a já tam stál se vztyčeným ocasem, plný nadšení. Když to panička uviděla, jen protočila panenky. Voda mi nepřišla nijak zvlášť studená. Byl bych si i zaplaval, ale to už panička mířila pryč a nechtěla se mno nic mít. Prý jsem magor.
Nakonec mě běhací vycházka unavila natolik, že ke cvičení nedošlo. Prospal jsem zbytek odpoledne. Těsně před setměním jsme šli ještě na rychlé venčení. Pak začali všichni ti dvounožci v kuchyni kutit samé dobroty. Vůně mě šimrala v nose, až to nebylo pěkné. A hádejte co! Zase jsem nic nedostal. V nestřeženém okamžiku jsem se tedy chtěl samoobsloužit a vzít si jeden chlebíček ze stolu. V tu chvíli v místnosti zrovna nikdo nebyl. Ale panička má oči všude a dodnes nevím jak to udělala, ale v cuku letu byla u mě. A zase jsem ostrouhal. Ani kolečko salámu mi nedali.
Později večer se zvenku ozývalo bouchání. Někdy se neslo z větší dálky, někdy bylo celkem blízko. Jako správně zvědavý pes jsem poslouchal a přemýšlel, co to asi může být. Z dvounožců vyzařoval klid. Panička dokonce zívala, tak jsem neviděl důvod se stresovat.
Ovšem to když o půlnoci se k ránám přidali i ohýnky na nebi, to už byla jiná. Poprvé jsme se pokusil uniknout. Ohně se bojím a nelíbilo se mi to. Dvounožci na to opět nijak nereagovali, tak jsem usoudil, že to asi nebude psí apokalypsa. Všechny další ohňostroje jsem bedlivě pozoroval z okna. Bylo na tom vskutku něco zvláštního. V pauzách, kdy zrovna nic nebouchalo, jsem pochrupkával pod stolem. A největší půlnoční ohňostroje mi byly až u trenek. O půlnoci se spí a toho jsem se držel.
Každopádně mám před sebou nový rok a panička má nějaké ty plány. Chystáme se na různé zkoušky. A jelikož je to od slova zkusit, bereme to s rezervou. Paničce jde hlavně o to, abychom se společně dobře bavili. O čemž nepochybuji. Spíše se trochu bojím, že svou nervozitou panička zazdí můj talent a bude ze mě doživotní gaučák, co má tlapky nahoře a vystrkuje na ostatní gule. Ale ne, tak zlé to snad nebude. :)