Mám na kontě další zkoušku z DD. 20. srpna jsme v Dobřanech s paničkou pokořili heelwork to music. Byla to rychlo akce, protože panička není schopna sledovat plánované akce průběžně a přihlásit nás včas. Prostě zabloudila na stránky DDCCR, zjistila, že se u nás konají zkoušky a že zrovna v tu dobu tam budeme. Hned nás přihlásila a jala se vzývat nejmocnější vesmír, aby při nás stál a poslal nám dostatek štěstí. Štěstí ale přeci není třeba. Stačí šikovný pes, co umí odvést svoji práci. A to já jsem!
Účast byla komorní, podobně jako v dubnu v Načešicích. To paničce vyhovuje, protože je nervóza nervózní. I když se snaží být v klidu, vůbec jí to nejde. Pak mi to kazí a ztrácíme body. Ještě že má tak šikovnýho psa, kterej jí (zatím vždycky) zachrání zadek. Dokonce i v případě, že nemám zrovna sluníčkovou náladu.
Když přišel den D, byl jsem v parádním rozpoložení. Tak jako jsem ostatně každý den. Na zkoušky jsme šli pěšky, takže jsem neměl ani tušení, co se na mě chystá. Jen z paničky smrděli hormony nervozity. Moc jsem toho nedbal, protože je věčně v nějakém jiném rozpoložení, než v klidu, takže jsem už celkem zvyklý. Bohužel, panička má jednu úchylku a to být všude s dostatečným předstihem. To je něco, co nejsem schopen pochopit a asi ani nikdy nepochopím. Pak zbytečně čekáme a já se nudím a dělám bordel. Tak jsme tedy čekali i na zkouškách. Nebyla to žádná hrozná doba, ale já se spíše viděl vyvalen doma na gauči. Nějaká akce venku mě ten den moc nebrala.
Nakonec jsme se samozřejmě dočkali a šli do kruhu předvést, co umíme. Tedy spíše co umím já. No, musím přiznat, že se mi moc nechtělo, ale panička na tom trvala. Tak jsem teda dělal, co říkala. Vůbec to nešlo podle plánu a nakonec to vypadalo, že jsme přetáhli čas a Déčko nás nemine. Ovšem měli jsme více štěstí než rozumu a do konce nám zbyly tři vteřinky.
Když sečteme paniččinu nervozitu, které se úplně nezbavila (ale bylo to o chlup lepší než poprvé), moji vypruzlost a zimu, která zrovna ten den byla, výsledek není nejhorší. Víme, že máme rezervy a můžeme to zvládnout mnohem líp. I tak jsem vyšlapal 25 bodů a hodnocení výborně. Tmavě modrá kokarda teď visí vedle té červené a jsme v půlce paniččiny výzvy o titul MoD 1.
Jinak na tý nervozitě panička pracuje. Teď se chystáme na MD a prý tam chce nastoupit s úplně jiným přístupem. To má z těch jejích knížek, do kterých je věčně zažraná místo toho, aby se semnou tahala o krysu z Ikei. :P
Volný týden v Dobřanech nám utekl jako voda a nastal čas se vrátit do Prahy. K paniččině velké radosti se nám podařilo cestovat v jednom vagonu s bandou otců, kteří vzali své ratolesti na výlet do Plzně. Nejenže děcka věčně courala na záchod, ale taky hrozně ječela. Takže jsem si nemohl ani pořádně dáchnout. Tak jsem se alespoň snažil paničce vyšplhat na klín a koukat z okna. To mi ale zakázala. Rozhodl jsem se tedy, že budu dělat kravál náhubkem, pak si mě bude všímat. Nevšímala. Zkusil jsem jí tedy udělat pár modřin. To se mi sice povedlo, ale počastovala mě pouze nezúčastněným pohledem. Myslela si totiž, že budeme mít klidnou cestu. Kdo by kam jezdil v sobotu navečer.
Následující ráno jsme razili na agility dvouhodinovku. Konečně zase nějaká zábavička. Krom toho, že bylo trochu mokro a blátivo, jsme si to skvěle užili. Dokonce jsme měli trochu času na pokec s lidmi patřícími sestřenici Shiře. Se mnou toho Shira moc nenamluvila, za to její pánečci skvěle drbali. Nasadil jsem svůj oblíbený výraz, jako že mě panička doma vůbec nepodrbe. Avšak s paničkou to ani nehlo. Měla radost z toho, jak se nám dařilo při cvičení a hlavně z toho, že jsem se udržoval v klidu a neřval po ostatních, kteří zrovna byli v akci. Možná to bylo tím, že už jsem byl poněkud znaven, ale paničce se to líbilo a docela z ní padaly pamlsky. Pro příště uvažuji, že chování budu opakovat. Přeci jen se to asi vyplatí. :D
No a nebyl bych to já, kdybych si ze cvičáku něco nedonesl domů. A tak jsem od ponděla průjmoval a průjmoval. Panička nasadila tu skvělou dietu s rejží a kuřecím masem. Jenže kýžený výsledek se nedostavoval a já stále průjmoval. Rozhodla se tedy, že zajdeme na veterinu. Jenže to by nebyla panička, aby něco nepokazila. Všechno probíhalo hladce (když pominu některé nepříjemné dotyky od paní doktorky), dokud nepřišlo na řadu placení. Panička si totiž zapomněla peněženku doma! Takže rudá až za ušima se mnou letěla domů, vzala peněženku a mazala zpátky zatáhnout účet. Jelikož jsme neautomobilní a autobus jezdí jednou za půl hodiny (ano, i tady v Praze!), musela pěšky. Nejenže lilo jako z konve, ale ve dvě hodiny už potřebovala být někde jinde. Trhla svůj osobní rekord a dokonce se překonala natolik, že ji nastalá situace nerozčílila, nýbrž to zvládla s úsměvem. Přiznávám, že jsem její rozpoložení vůbec nechápal, protože já jsem veselý od rána do večera. A nějakej ten trapas se občas prostě přihodit musí.
Každopádně jsme zjistili, že stále vážím svých 18 kilo. A to už si panička myslela, že konečně začínám vypadat jako pes. Možná si jenom zvykla na mojí hubeňouří postavu. Ale ona má tak co kecat s jejíma 55 kilama. :P
Prášky mi do dvou dnů zabraly, tím skončilo období vyžírání si kuřátka s rejží a jsem zpátky na bizonovi. Možná bych si mohl uhnat nějaký další průjem, ale panička o tom nechce ani slyšet. Ach jo.
Účast byla komorní, podobně jako v dubnu v Načešicích. To paničce vyhovuje, protože je nervóza nervózní. I když se snaží být v klidu, vůbec jí to nejde. Pak mi to kazí a ztrácíme body. Ještě že má tak šikovnýho psa, kterej jí (zatím vždycky) zachrání zadek. Dokonce i v případě, že nemám zrovna sluníčkovou náladu.
Když přišel den D, byl jsem v parádním rozpoložení. Tak jako jsem ostatně každý den. Na zkoušky jsme šli pěšky, takže jsem neměl ani tušení, co se na mě chystá. Jen z paničky smrděli hormony nervozity. Moc jsem toho nedbal, protože je věčně v nějakém jiném rozpoložení, než v klidu, takže jsem už celkem zvyklý. Bohužel, panička má jednu úchylku a to být všude s dostatečným předstihem. To je něco, co nejsem schopen pochopit a asi ani nikdy nepochopím. Pak zbytečně čekáme a já se nudím a dělám bordel. Tak jsme tedy čekali i na zkouškách. Nebyla to žádná hrozná doba, ale já se spíše viděl vyvalen doma na gauči. Nějaká akce venku mě ten den moc nebrala.
Nakonec jsme se samozřejmě dočkali a šli do kruhu předvést, co umíme. Tedy spíše co umím já. No, musím přiznat, že se mi moc nechtělo, ale panička na tom trvala. Tak jsem teda dělal, co říkala. Vůbec to nešlo podle plánu a nakonec to vypadalo, že jsme přetáhli čas a Déčko nás nemine. Ovšem měli jsme více štěstí než rozumu a do konce nám zbyly tři vteřinky.
Když sečteme paniččinu nervozitu, které se úplně nezbavila (ale bylo to o chlup lepší než poprvé), moji vypruzlost a zimu, která zrovna ten den byla, výsledek není nejhorší. Víme, že máme rezervy a můžeme to zvládnout mnohem líp. I tak jsem vyšlapal 25 bodů a hodnocení výborně. Tmavě modrá kokarda teď visí vedle té červené a jsme v půlce paniččiny výzvy o titul MoD 1.
Jinak na tý nervozitě panička pracuje. Teď se chystáme na MD a prý tam chce nastoupit s úplně jiným přístupem. To má z těch jejích knížek, do kterých je věčně zažraná místo toho, aby se semnou tahala o krysu z Ikei. :P
Volný týden v Dobřanech nám utekl jako voda a nastal čas se vrátit do Prahy. K paniččině velké radosti se nám podařilo cestovat v jednom vagonu s bandou otců, kteří vzali své ratolesti na výlet do Plzně. Nejenže děcka věčně courala na záchod, ale taky hrozně ječela. Takže jsem si nemohl ani pořádně dáchnout. Tak jsem se alespoň snažil paničce vyšplhat na klín a koukat z okna. To mi ale zakázala. Rozhodl jsem se tedy, že budu dělat kravál náhubkem, pak si mě bude všímat. Nevšímala. Zkusil jsem jí tedy udělat pár modřin. To se mi sice povedlo, ale počastovala mě pouze nezúčastněným pohledem. Myslela si totiž, že budeme mít klidnou cestu. Kdo by kam jezdil v sobotu navečer.
Následující ráno jsme razili na agility dvouhodinovku. Konečně zase nějaká zábavička. Krom toho, že bylo trochu mokro a blátivo, jsme si to skvěle užili. Dokonce jsme měli trochu času na pokec s lidmi patřícími sestřenici Shiře. Se mnou toho Shira moc nenamluvila, za to její pánečci skvěle drbali. Nasadil jsem svůj oblíbený výraz, jako že mě panička doma vůbec nepodrbe. Avšak s paničkou to ani nehlo. Měla radost z toho, jak se nám dařilo při cvičení a hlavně z toho, že jsem se udržoval v klidu a neřval po ostatních, kteří zrovna byli v akci. Možná to bylo tím, že už jsem byl poněkud znaven, ale paničce se to líbilo a docela z ní padaly pamlsky. Pro příště uvažuji, že chování budu opakovat. Přeci jen se to asi vyplatí. :D
No a nebyl bych to já, kdybych si ze cvičáku něco nedonesl domů. A tak jsem od ponděla průjmoval a průjmoval. Panička nasadila tu skvělou dietu s rejží a kuřecím masem. Jenže kýžený výsledek se nedostavoval a já stále průjmoval. Rozhodla se tedy, že zajdeme na veterinu. Jenže to by nebyla panička, aby něco nepokazila. Všechno probíhalo hladce (když pominu některé nepříjemné dotyky od paní doktorky), dokud nepřišlo na řadu placení. Panička si totiž zapomněla peněženku doma! Takže rudá až za ušima se mnou letěla domů, vzala peněženku a mazala zpátky zatáhnout účet. Jelikož jsme neautomobilní a autobus jezdí jednou za půl hodiny (ano, i tady v Praze!), musela pěšky. Nejenže lilo jako z konve, ale ve dvě hodiny už potřebovala být někde jinde. Trhla svůj osobní rekord a dokonce se překonala natolik, že ji nastalá situace nerozčílila, nýbrž to zvládla s úsměvem. Přiznávám, že jsem její rozpoložení vůbec nechápal, protože já jsem veselý od rána do večera. A nějakej ten trapas se občas prostě přihodit musí.
Každopádně jsme zjistili, že stále vážím svých 18 kilo. A to už si panička myslela, že konečně začínám vypadat jako pes. Možná si jenom zvykla na mojí hubeňouří postavu. Ale ona má tak co kecat s jejíma 55 kilama. :P
Prášky mi do dvou dnů zabraly, tím skončilo období vyžírání si kuřátka s rejží a jsem zpátky na bizonovi. Možná bych si mohl uhnat nějaký další průjem, ale panička o tom nechce ani slyšet. Ach jo.