Přiznávám a uznávám. Konečně jsem smířen se situací, že už nikdy nebudu jedináček. Donedávna jsem doufal, že se Romeo odstěhuje, že budu mít páníčky sám pro sebe a bude nám fajn. Neprošlo to. Tak jsem ho tedy vzal na milost. Po příchodu ho vítám a držíme spolu basu. Když se zvenku ozvou rány připomínající ohňostroj (což jsem nikdy neřešil), bojím se společně s Romeem. Oba se nacpeme do nejužšího místa nebo zalehneme paničku.
Ostatně paničku zaleháváme celkem pravidelně. Dalo by se říci, že každou noc. Samozřejmě to děláme z lásky. Jenže panička tomu nerozumí a sem tam nás ve spánku skopne z postele.
Šel jsem do sebe natolik, že dokážu tolerovat Romea u společných her s paničkou. Samozřejmě hujeřím jako blázen, abych se před paničkou vytáhl, že jsem lepší než Romeo. Sice mi to úplně nevychází, ale pro ten pocit to prostě dělat musím. Romeo v podstatě hujeří úplně stejně se stejným cílem.
Největší prča stejně je, když oba přijdeme za paničkou, každej jednu krysu a oba najednou se chceme přetahovat. Zvažuju dohodu s Romeem, že zkusíme tahat tak silně, až paničku přetrhneme. Mohla by to bejt docela sranda. Třeba má v sobě stejný vnitřnosti jako naše krysy z Ikey.
V rámci upevnění vztahů nás páníček vytáhl na výlet. Námi myslím jen samčí část smečky. Panička zůstala doma zamčená na dva západy, aby se moc nebála. Strávil jsem 24 hodin a kousek jenom s páníčkem a Romeem. A nějakejma dalšíma lidma. Paníček měl radost, jakej jsem byl hodnej pejsek a doufal, že to náš vztah posílí. Posílilo ho to leda ve směru, že mám neutuchající touhu páníčkovi olizovat jeho nové brejle. Jít s ním na procházku stále radikálně odmítám.
U nás na vsi se objevil novej „kamarád“. Kamarádí s ním jenom Romeo. Romeo je splachovací a kamarádí skoro s každým.
Pořádně jsem nepochytil jeho jméno. Panička mu říká různě. Třeba jdi domů, nelez za náma, záškodník a Bruno. A teď si z toho vyberte, co je vlastně jménem toho zvířete. Občas pochybujeme, že je to pes. Je schopen se protáhnout neuvěřitelně hubenou škvírou v plotě. Narušil nám spoustu vycházek, připletl se k focení, a dokonce chodil s paničkou na autobus. Naštěstí tomu už jeho lidi zabránili, protože to bylo nebezpečný. Teď nás oblažuje svou přítomností jen výjimečně. Hlavně večer za tmy. Díky černému zbarvení není absolutně vidět. Panička pak vidí, že na ní běží jakejsi stín a strašně vyděšeně křičí.
Upřímně ho nemám moc v lásce. Občas ho kamarádsky očuchám, ale nesmí to nikdo vidět. Pokazilo by to mojí image samostatné jednotky. To nesmím dopustit.
Ostatně paničku zaleháváme celkem pravidelně. Dalo by se říci, že každou noc. Samozřejmě to děláme z lásky. Jenže panička tomu nerozumí a sem tam nás ve spánku skopne z postele.
Šel jsem do sebe natolik, že dokážu tolerovat Romea u společných her s paničkou. Samozřejmě hujeřím jako blázen, abych se před paničkou vytáhl, že jsem lepší než Romeo. Sice mi to úplně nevychází, ale pro ten pocit to prostě dělat musím. Romeo v podstatě hujeří úplně stejně se stejným cílem.
Největší prča stejně je, když oba přijdeme za paničkou, každej jednu krysu a oba najednou se chceme přetahovat. Zvažuju dohodu s Romeem, že zkusíme tahat tak silně, až paničku přetrhneme. Mohla by to bejt docela sranda. Třeba má v sobě stejný vnitřnosti jako naše krysy z Ikey.
V rámci upevnění vztahů nás páníček vytáhl na výlet. Námi myslím jen samčí část smečky. Panička zůstala doma zamčená na dva západy, aby se moc nebála. Strávil jsem 24 hodin a kousek jenom s páníčkem a Romeem. A nějakejma dalšíma lidma. Paníček měl radost, jakej jsem byl hodnej pejsek a doufal, že to náš vztah posílí. Posílilo ho to leda ve směru, že mám neutuchající touhu páníčkovi olizovat jeho nové brejle. Jít s ním na procházku stále radikálně odmítám.
U nás na vsi se objevil novej „kamarád“. Kamarádí s ním jenom Romeo. Romeo je splachovací a kamarádí skoro s každým.
Pořádně jsem nepochytil jeho jméno. Panička mu říká různě. Třeba jdi domů, nelez za náma, záškodník a Bruno. A teď si z toho vyberte, co je vlastně jménem toho zvířete. Občas pochybujeme, že je to pes. Je schopen se protáhnout neuvěřitelně hubenou škvírou v plotě. Narušil nám spoustu vycházek, připletl se k focení, a dokonce chodil s paničkou na autobus. Naštěstí tomu už jeho lidi zabránili, protože to bylo nebezpečný. Teď nás oblažuje svou přítomností jen výjimečně. Hlavně večer za tmy. Díky černému zbarvení není absolutně vidět. Panička pak vidí, že na ní běží jakejsi stín a strašně vyděšeně křičí.
Upřímně ho nemám moc v lásce. Občas ho kamarádsky očuchám, ale nesmí to nikdo vidět. Pokazilo by to mojí image samostatné jednotky. To nesmím dopustit.
Páníčkové občas roztáhnou na zem děsivou karimatku a dělají, že cvičí. Na střídačku jim s Romeem děláme zátěž a zahrnujeme je pusinkama. Řekl bych, že je to parádní motivace. Ani jeden z nich ale není nadšen a posílají nás na místa. Nevděčníci.
V létě jsem byl s paničkou na dovolený u Třeboně. Cesta to byla dlouhá. Střídal jsem spánek a koukání z okna. Šlo o cyklistickou dovolenou. Nic pro mě. Když panička nasedla na kolo, začal jsem ustrašeně štěkat. Bál jsem se, že mi ji ta potvora sežere. Vzhledem k netrénovanosti, jezdily moje holky na výlety obden. A jenom na krátký. Takže já počkal v kempu a pak jsme se šli čachtat do zatopený pískovny. Což rozhodně byla větší zábava, než nějaký běhání u kola. Navíc když se panička čachtala se mnou. Sice to nikdy dlouho nevydržela, ale ani dlouho nevydržela poslouchat můj usedavý psí pláč, když vylezla z vody a chtěla se vyhřívat na sluníčku. Vždycky jsem jí zlomil a vrátila se!
V ostatní dny jsme jezdili na společný výlety. Zase jsem viděl kus světa. A jeden den byl totálně flákací a strávili jsme ho v posteli.
Panička je hrozně hravá osoba. Nejen že si ráda hraje s náma, ale i s páníčkem. Nedávno si rozložili na zem Člověče, nezlob se. S Romeem jsme řádně zkoumali hrací desku. Několikrát. A vždycky jsme poshazovali figurky. Překvapivě. Romea hlavně zajímala kostka, se kterou hrál páníček. Pokusil se mu ji vzít. Páníček se nedal. Ale co se nestalo. Nastal drobný chaos a kostka se ztratila. Páníček hledal, hledal, ale nenacházel. Tak padlo obvinění na nás. Na mě teda jenom trošku, já se o tu kostku předtím nezajímal. Ale Romeo byl obviněn, že jí spolknul. Po vyřčení verdiktu se neuvěřitelně urazil. (Panička se celou dobu smála, až se za břicho popadala.) Přestal s páníčkem mluvit. Takhle uraženou borderku neviděl ještě nikdo z nás. Romeo si lehl do pelíšku a odvrátil hlavu. Koukal všude možně, jenom ne na páníčka. Nakonec panička kostku objevila. Páníček pak Romea vyzíval k usmíření. S tím to ale ani nehlo. Dalo by se říct, že mu z očí šlehaly blesky. V tu chvíli se páníček otočil na paničku a řekl, že takhle se vždycky tváří, když se urazí a po kom to ten pes asi má. To paniččin smích ukončilo a skutečně nasadila stejný výraz jako Romeo. Naopak se zase začal smát páníček a já mu souhlasně šel olizovat brejle.
Možná jsem na něco od posledně zapomněl. Ale koho to zajímá. Hlavní je, že máme doma srandu.
V létě jsem byl s paničkou na dovolený u Třeboně. Cesta to byla dlouhá. Střídal jsem spánek a koukání z okna. Šlo o cyklistickou dovolenou. Nic pro mě. Když panička nasedla na kolo, začal jsem ustrašeně štěkat. Bál jsem se, že mi ji ta potvora sežere. Vzhledem k netrénovanosti, jezdily moje holky na výlety obden. A jenom na krátký. Takže já počkal v kempu a pak jsme se šli čachtat do zatopený pískovny. Což rozhodně byla větší zábava, než nějaký běhání u kola. Navíc když se panička čachtala se mnou. Sice to nikdy dlouho nevydržela, ale ani dlouho nevydržela poslouchat můj usedavý psí pláč, když vylezla z vody a chtěla se vyhřívat na sluníčku. Vždycky jsem jí zlomil a vrátila se!
V ostatní dny jsme jezdili na společný výlety. Zase jsem viděl kus světa. A jeden den byl totálně flákací a strávili jsme ho v posteli.
Panička je hrozně hravá osoba. Nejen že si ráda hraje s náma, ale i s páníčkem. Nedávno si rozložili na zem Člověče, nezlob se. S Romeem jsme řádně zkoumali hrací desku. Několikrát. A vždycky jsme poshazovali figurky. Překvapivě. Romea hlavně zajímala kostka, se kterou hrál páníček. Pokusil se mu ji vzít. Páníček se nedal. Ale co se nestalo. Nastal drobný chaos a kostka se ztratila. Páníček hledal, hledal, ale nenacházel. Tak padlo obvinění na nás. Na mě teda jenom trošku, já se o tu kostku předtím nezajímal. Ale Romeo byl obviněn, že jí spolknul. Po vyřčení verdiktu se neuvěřitelně urazil. (Panička se celou dobu smála, až se za břicho popadala.) Přestal s páníčkem mluvit. Takhle uraženou borderku neviděl ještě nikdo z nás. Romeo si lehl do pelíšku a odvrátil hlavu. Koukal všude možně, jenom ne na páníčka. Nakonec panička kostku objevila. Páníček pak Romea vyzíval k usmíření. S tím to ale ani nehlo. Dalo by se říct, že mu z očí šlehaly blesky. V tu chvíli se páníček otočil na paničku a řekl, že takhle se vždycky tváří, když se urazí a po kom to ten pes asi má. To paniččin smích ukončilo a skutečně nasadila stejný výraz jako Romeo. Naopak se zase začal smát páníček a já mu souhlasně šel olizovat brejle.
Možná jsem na něco od posledně zapomněl. Ale koho to zajímá. Hlavní je, že máme doma srandu.