Velmi, velmi, ale opravdu velmi dlouho jsem se zde neukázal. Život je život a datlení do klávesnice není vždy to, po čem má psí dušička touží. Jak již nadpis napovídá, udály se nějaké ty změny. Velké změny. A taky spousta věcí zůstala při starém. Třeba to, že panička je pořád stejně líná. To už se asi nikdy nezmění. Ale což, hlavní je, že mě krmí, venčí a blbneme spolu.
Další neměnnou věcí je, že jsem stále stejný poseroutka. Při jednom večerním venčení jsme potkali mezi panelákama auto, ve kterém byl zavřený pes. Hlasitě a drsně na nás štěkal. Mě to samozřejmě řádně vyděsilo a několik dalších dní byly všechny auta za tmy nebezpečný. A to na nás ani neštěkaly. Nebo jiný příklad. Na naší obvyklé vycházkové trase v betonové džungli paneláků přidělali nové odpadkové koše. Na ty, co tam byly od samýho začátku, jsem byl zvyklý. Ale ty nový koše byly fakt podezřelý a na všechny jsem preventivně dělal zlýho pejska. Panička se mi samozřejmě smála. Jak jinak taky, že...
Co je ovšem mnohem důležitější, je naše stěhování. Ano, opět jsme se přestěhovali. Za svůj krátký, skoro tříletý život, jsem se stěhoval až moc na můj vkus. Panička mi tedy slíbila, že to je na dlouhou dobu poslední stěhování. To jsem teda zvědavý, jestli nekecá.
Přestěhováním jsem krom zahrádky získal i další členy smečky. Už nejsme jen dva, panička a já, ale jsme čtyři. Dva lidi a dva psi. Doslova dva psi. Zatím jsme pořád spíš víc spolubydlící než kamarádi, ale panička říká, že ty ledy mezi náma tají. Je pravda, že jsme se párkrát pokusili sežrat. Holt někdy převáží myšlení koulema. Problémem jsou spíš hračky a to, že panička věnuje poroznost tomu druhýmu. Na to si ještě pořád zvykám. Byl jsem jedináček a najednou se lísá a tulí k jinýmu psovi. Pche, panička přeci byla vždycky jenom moje. A teď se o ní musím dělit. A když se dělit nechci, tak se mnou přestane mluvit. A každý rozumný pes uzná, že je lepší se o paničku podělit, než když se mnou nemluví.
Můj nový psí člen smečky se jmenuje Romeo. Má uši nahoru tak, jak se to paničce moc líbí a doufala, že je tak budu mít taky. Je taky černobílý a prej je to taky borderka. Zpočátku jsme se úspěšně ignorovali. Přesně si to pamatuju, když jsme se poprvé setkali. Naježili jsme na sebe chlupy a šli si každej po svým. Naši páníčci se nám trochu smáli, ale co už. Smějou se nám dodnes. Když pominu těch několik nedorozumění, kdy naše koule překřičely rozum, tak se snášíme velmi dobře. Už na sebe i vrtíme ocáskama, dokážeme vedle sebe ležet a cvičit oba s mojí paničkou. Navzájem si přátelsky očicháváme zadky, jak to správní psi dělají. Páníčci z nás mají velkou radost a vždycky se na nás tak přiblble culí, když si všimnou. No jo, lidi.
V čem si ale s Romeem ještě úplně nerozumíme, je hraní si. Romeo by si hrál, doráží na mě, vyzývá mě ke hře, ale marně. Většinou se schovávám za paničkou, která o nás pak zakopává. Teď už občas i zareaguju. Pořád je to ale o ničem, jak říká panička. Mnohem raději za Romeem běhám. Ale jenom když se nedívá. Jakmile si mě všimne, dělám, že si hledím svýho. Občas s ním běhám, i když o tom ví. Vyjímečně.
Abych nezapomněl, naučil jsem se spát v posteli. Konečně máme k dispozici dostatečně velkou postel. A nikdo mi to nezakázal, tak proč ne, že. Zpočátku jsem nedokázal snést, když přišel Romeo a šel jsem si lehnout na zem a naopak. Teď už ale dokážeme ležet vedle sebe i se sebe navzájem dotýkat. Paníčci se pak culí jak měsíčci na hnoji.
Čtvrtým členem naší smečky je Honza. Vypozoroval jsem, že panička ho má ráda a koho má ráda panička, toho mám rád i já. Tak jako já jsem si musel zvyknout, že se dělím o paničku, tak si Romeo musel zvyknout, že se dělí o páníčka. Jelikož jsme mladí a chytří psi, tak víme, že každý člověk má dvě ruce a může nás drbat oba dva najednou. Tak nač na sebe vrčet a byt oškliví.
A protože jsem to já, odmítám se s páníčkem chodit venčit, když panička není doma. Už ale ví, jak na mě. A když prej nemám problém strávit s páníčkem celej den v práci, tak půjde i tuto. No, ještě uvidíme. Až se mi bude chtít, tak možná. :P
Jinak si všichni čtyři žijeme blaze, jak hřebíci v podlaze. Je nám fajn, výletíme spolu a máme se všichni rádi. :)
Panička stále má tu vidinu, že doděláme DD zkoušky. Já, jakožto chytrý a mladý pes, všechno umím, jenom panička pořád není schopná vymyslet sestavu a vybrat muziku. Tak uvidíme...
No, a to by nebyla panička, kdyby se ihned nechopila příležitosti a nezačala nás oba trápit před objektivem. Chudák Romeo ještě pořádně neví, s kým má tu čest. Zatím mu to prej ale nevadí a ochotně spolupracuje.
Další neměnnou věcí je, že jsem stále stejný poseroutka. Při jednom večerním venčení jsme potkali mezi panelákama auto, ve kterém byl zavřený pes. Hlasitě a drsně na nás štěkal. Mě to samozřejmě řádně vyděsilo a několik dalších dní byly všechny auta za tmy nebezpečný. A to na nás ani neštěkaly. Nebo jiný příklad. Na naší obvyklé vycházkové trase v betonové džungli paneláků přidělali nové odpadkové koše. Na ty, co tam byly od samýho začátku, jsem byl zvyklý. Ale ty nový koše byly fakt podezřelý a na všechny jsem preventivně dělal zlýho pejska. Panička se mi samozřejmě smála. Jak jinak taky, že...
Co je ovšem mnohem důležitější, je naše stěhování. Ano, opět jsme se přestěhovali. Za svůj krátký, skoro tříletý život, jsem se stěhoval až moc na můj vkus. Panička mi tedy slíbila, že to je na dlouhou dobu poslední stěhování. To jsem teda zvědavý, jestli nekecá.
Přestěhováním jsem krom zahrádky získal i další členy smečky. Už nejsme jen dva, panička a já, ale jsme čtyři. Dva lidi a dva psi. Doslova dva psi. Zatím jsme pořád spíš víc spolubydlící než kamarádi, ale panička říká, že ty ledy mezi náma tají. Je pravda, že jsme se párkrát pokusili sežrat. Holt někdy převáží myšlení koulema. Problémem jsou spíš hračky a to, že panička věnuje poroznost tomu druhýmu. Na to si ještě pořád zvykám. Byl jsem jedináček a najednou se lísá a tulí k jinýmu psovi. Pche, panička přeci byla vždycky jenom moje. A teď se o ní musím dělit. A když se dělit nechci, tak se mnou přestane mluvit. A každý rozumný pes uzná, že je lepší se o paničku podělit, než když se mnou nemluví.
Můj nový psí člen smečky se jmenuje Romeo. Má uši nahoru tak, jak se to paničce moc líbí a doufala, že je tak budu mít taky. Je taky černobílý a prej je to taky borderka. Zpočátku jsme se úspěšně ignorovali. Přesně si to pamatuju, když jsme se poprvé setkali. Naježili jsme na sebe chlupy a šli si každej po svým. Naši páníčci se nám trochu smáli, ale co už. Smějou se nám dodnes. Když pominu těch několik nedorozumění, kdy naše koule překřičely rozum, tak se snášíme velmi dobře. Už na sebe i vrtíme ocáskama, dokážeme vedle sebe ležet a cvičit oba s mojí paničkou. Navzájem si přátelsky očicháváme zadky, jak to správní psi dělají. Páníčci z nás mají velkou radost a vždycky se na nás tak přiblble culí, když si všimnou. No jo, lidi.
V čem si ale s Romeem ještě úplně nerozumíme, je hraní si. Romeo by si hrál, doráží na mě, vyzývá mě ke hře, ale marně. Většinou se schovávám za paničkou, která o nás pak zakopává. Teď už občas i zareaguju. Pořád je to ale o ničem, jak říká panička. Mnohem raději za Romeem běhám. Ale jenom když se nedívá. Jakmile si mě všimne, dělám, že si hledím svýho. Občas s ním běhám, i když o tom ví. Vyjímečně.
Abych nezapomněl, naučil jsem se spát v posteli. Konečně máme k dispozici dostatečně velkou postel. A nikdo mi to nezakázal, tak proč ne, že. Zpočátku jsem nedokázal snést, když přišel Romeo a šel jsem si lehnout na zem a naopak. Teď už ale dokážeme ležet vedle sebe i se sebe navzájem dotýkat. Paníčci se pak culí jak měsíčci na hnoji.
Čtvrtým členem naší smečky je Honza. Vypozoroval jsem, že panička ho má ráda a koho má ráda panička, toho mám rád i já. Tak jako já jsem si musel zvyknout, že se dělím o paničku, tak si Romeo musel zvyknout, že se dělí o páníčka. Jelikož jsme mladí a chytří psi, tak víme, že každý člověk má dvě ruce a může nás drbat oba dva najednou. Tak nač na sebe vrčet a byt oškliví.
A protože jsem to já, odmítám se s páníčkem chodit venčit, když panička není doma. Už ale ví, jak na mě. A když prej nemám problém strávit s páníčkem celej den v práci, tak půjde i tuto. No, ještě uvidíme. Až se mi bude chtít, tak možná. :P
Jinak si všichni čtyři žijeme blaze, jak hřebíci v podlaze. Je nám fajn, výletíme spolu a máme se všichni rádi. :)
Panička stále má tu vidinu, že doděláme DD zkoušky. Já, jakožto chytrý a mladý pes, všechno umím, jenom panička pořád není schopná vymyslet sestavu a vybrat muziku. Tak uvidíme...
No, a to by nebyla panička, kdyby se ihned nechopila příležitosti a nezačala nás oba trápit před objektivem. Chudák Romeo ještě pořádně neví, s kým má tu čest. Zatím mu to prej ale nevadí a ochotně spolupracuje.