Internet, ano. Ehm. Kdysi se mé zuby vyřádily na kabelu. Několikrát byl úspěšně spraven, ale nakonec toho na něj bylo moc a rozhodl se nefungovat. Šikovný bratr mé paničky dělal, co mohl. Nakonec kabel přemohl a připojení opět funguje. Prý je to všechno moje vina. No, moc se mi tomu nechce věřit. Každopádně mám nějaké ty novinky. Jednoho dne jsme s paničkou vyrazili na odpolední vycházku. Svítilo sluníčko, nebyla zima. Jednalo se o poklidné venčení. Až do té doby, než jsme vyrazili na zpáteční cestu. Jednou z mých nejoblíbenějších činností při venčení je čmuchání (a ochcávání všeho možného). Čmuchal jsem si jako obvykle podél cesty. A aby na poklidné vycházce bylo nějaké vzrůšo, tak jsem strčil čumák do vosího hnízda. Panička mě zrovna ten den měla nějakou náhodou na vodítku. Jakmile zjistila, co jsme to objevil, odtáhla mě pryč. Tím uchránila můj nos před žihadly. Okamžitě se jí vybavil zážitek s vosama a celotáborovou hrou. Začala panikařit, čímž mi moc nepomohla. Asi čtyři mrchy se mi zachytily v kožichu. Snažil jsem se je ze sebe dostat urputným válením po zemi. Nakonec se mi to podařilo. Vos jsme se zbavil. Za odměnu jsem si nesl pár žihadel v zadku. Dlouho panička hledala důvod, proč odmítám žrát. Dokonce si myslela, že jsem se zamiloval. Vyčuchal jsem totiž, že okolo našeho baráku chodila nějaká voňavá čubička. Nebyla to ani nechuť ke granulím. Z ruky jsem si je bez problémů vzal. Nepomohla ani jiná, opět plastová, miska. Nakonec panička granule vysypala na zem, odkud jsem je ochotně a hladově zhltl. Od té doby dostávám granule na zem, protože plastový misky jsou pod mojí úroveň. 18. 11. náš vrh oslavil první narozeniny. Musím říci, že z nás všech vyrostli pěkní krasavci a krasavice. Panička plánovala, že mi vyrobí dort. Nakonec ale byla moc líná a na nějakej dort se mi vyprdla. Místo toho mi přinesla úžasnej a voňavej hovězí femur. Než jsem zjistil, že je to vlastně parádní dárek, měl jsem z toho div ne hysterickej záchvat. Ano, opravdu jsem se té kosti bál. Panička mi chtěla vyrobit hezkou narozeninovou fotku, ale jaksi neuspěla. Tak holt žádnou nemám, no. Zachytila alespoň jak si o pár hodin později na kostičce pochutnávám. Měla sice hrozně moc keců, že je to v naprosto nevhodném prostředí a že světlo je na dvě věci, ale i tak máme alespoň památeční foto (ač je na něm nechutné množství postprocesových úprav a nemělo by spatřit světlo světa). :) | Paničku stále jímala hrůza. Naštěstí jsme byli už za barákem. Dovalili jsme dom a panička nastartovala Google. Jala se hledat první pomoc pro psa pobodaného od vos. Vskutku, nebyla to žádná sranda. Dokonce bych se nebál použít tvrdšího slova. Nebyla to žádná prdel. Já se vrátil jako hromádka neštěstí. Rovnou jsem zajel pod postel. Nestál jsem ani o večeři. Nešťastná a vystresovaná panička mě neustále sledovala, jestli neotýkám, jestli dýchám a na mobilu měla vytočené číslo na veterinu a prst nastartovaný na zeleném čudlíku. Naštěstí pro nás se žádná alergická reakce nedostavila. Jen mě bolel zadek. Nakonec jsem i snědl svojí večeři. Po dlouhé době jsme zase odcestovali z Brna do Dobřan. Po cestě jsem jako obvykle opruzoval všechny lidi. Vyžadoval jsem neustálé drbání a tvářil se jako nejroztomilejší pes na světě. Panička o mě tvrdí, že jsem jako kuka vůz. Co najdu, to sežeru. Lépe řečeno, co dostanu, to sežeru. Jenže tentokrát jsem si usmyslel, že budu dělat cavyky. V Brně mám svojí epes rádes nerezovou mističiku. Jenže ouha, tady mi panička předložila večeři v plastový misce. Něco takovýho nepřichází v úvahu. |
0 Comments
Leave a Reply. |
Archives
August 2017
|