Po delší odmlce jsem opět sesmolil několik řádků ze svého života. Ne že by nebylo o čem psát, ale selhalo připojení k internetu. V Brně nám náhle přestalo fungovat a nějakou dobu trvalo, než nás zase zprovoznili. Nejvíc to asi trhalo žíly paničce. Povídala něco v tom smyslu, že učit se do školy bez Googlu je prostě za trest.
Když jsem byl na první dávce tetanu, potkal jsem kočku. Vlastně dvě. Jednu cestou k paní doktorce. Evidentně o mě měla zájem. Jestli přicházela v míru nebo ne, to těžko říct. Raději jsem rovnou bral nohy na ramena. Jenže v čekárně byla další! Taková mrňavá, připrclá, pod břichem by mi prošla. Nejdřív jsem se pokoušel ukrýt. Ovšem moc prostoru tam není. Nakonec jsem zkusil kočku očichat. Teda to byl smrad. Div jsem neutekl na druhou stranu čekárny, jak to štípalo v nose. Odvážil jsem se to zkusit ještě jednou, ale výsledek byl stejný. Prostě kočky smrdí a jsou fuj!
Jinej případ jsou holubi a jiní ptáci. Místní důchodci jim tu před panelákem nechávají různé dobroty. Taky bych si dal, ale panička to nedovolí. Zato ptactvo zobající ze země dobroty se dá krásně pást. Trénuji si pomalou chůzi a upřený pohled. Provádím to ve vší tajnosti, protože panička mi nedovolí nic pást. Přitom je to taková sranda. Třeba rozběhnout se proti autu, aby zastavilo. Prý je to nebezpečné. Ale rýsuje se možnost vidět ovečky. Ty bych pást mohl. To mám od paničky slíbeno! :)
Už jsem konečně pochopil, co panička myslí průpovídkou, že někteří psi jsou stejně geneticky ´´postižení´´. Myslí tím všechny moje kolegyně a kolegy borderky. Ó ano, jsme jedna velká parta. Jsou to jediní pejskové, se kterými si hraju a běhám. Co je menší než borderka, to se pokouším pást. Co je větší než borderka se snažím zastrašit z bezpečné vzdálenosti. Jakmile se ´´to´´ přiblíží, utíkám se schovat za paničku, případně se vpíjím do země. Co panička pochytává rozumy z kynologického světa, nejsem jedinný případ.Vyjímku tvoří moji dva psí spolubydlící. S těma se taky proběhnu.
Už už to vypadalo, že panička posbírala nějakou tu odvahu a večerní vycházky před spaním budou o něco klidnější. To jsem nemohl dopustit. Takhle jednou v jedenáct večer jsem to dal paničce pěkně sežrat. Odvážila se o trochu větší okruh než obvykle. To neměla dělat. Potakli jsme asi dva lidi. Stáli poměrně daleko, ale byli hrozně moc strašidelní. Raději jsem vrčením upozorňoval, že jdu a ať se o nic nepokouší. To se ještě panička smála, jakej jsem to posera. No. Za rohem už ale nikdo nebyl. Zato tam bylo dostatek podezřele stojících stromů, objemných křoví a kdoví čeho ještě. Všude tam mohli být ukrytí bubáci. Preventivně jsem svým libým štěkotem ohlašoval svou přítomnost a rovnou všechny potenciální podezřelé zastrašoval. Mimojiné jsem tak spěchal domů, že jsem paničce vytáhl ruku asi o pět centimetrů. A to už se nesmála! Byla stejně podělaná strachy jako já. Od té doby jsme se vrátili ke krátké obchůzce před panelákem. :)
Na vycházkách si rád na někoho nebo něco zavrčím, případně zaštěkám. Není-li v dohledu žádná oběť, musím si najít alternativu. Jednoho dne jsem se tak dlouho rozhlížel mezi stromy, na co bych si mohl zavrčet, až jsem ho uviděl. Igelitový pytlík! Rychlostí blesku jsem se k němu rozběhl, velice výhružně na něj zavrčel a spokojeně se vracel k paničce. Ta se na cestě za břicho popadala a smála se celou cestu až domů.
Jinak musím na paničku prásknout, že je pěkný jelito. Neumí vůbec házet. Měl jsem takový krásný míček s provázkem. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že když ho panička hodí a přinesu ho, budeme se přetahovat, což je nejvíc parádní hra. Jenže jednou hodila a míček nikde. Nechápal jsem, co tím chtěla říct. Chvíli něco šašila pod stromem a hráli jsme si dál. O dva hody později se míček ocitl opět na stromě. Jenže tentokrát definitivně. Ať se panička snažila sebevíc, už se jí ho nepodařilo získat zpět. A tak jsem přišel o jednu super hračku, protože panička je levá!
Jó, abych nezapoměl. Moje uši se opět rozhodly dělat neplechu. Každé ráno vítám paničku s levým uchem hore. Ovšem o deset minut později je ucho opět dolů. A než si panička vyčistí zuby, postaví se mi uši obě. Několikrát denně tedy změním vzhled. Panička to nazývá jako ušní rituál.
Jinej případ jsou holubi a jiní ptáci. Místní důchodci jim tu před panelákem nechávají různé dobroty. Taky bych si dal, ale panička to nedovolí. Zato ptactvo zobající ze země dobroty se dá krásně pást. Trénuji si pomalou chůzi a upřený pohled. Provádím to ve vší tajnosti, protože panička mi nedovolí nic pást. Přitom je to taková sranda. Třeba rozběhnout se proti autu, aby zastavilo. Prý je to nebezpečné. Ale rýsuje se možnost vidět ovečky. Ty bych pást mohl. To mám od paničky slíbeno! :)
Už jsem konečně pochopil, co panička myslí průpovídkou, že někteří psi jsou stejně geneticky ´´postižení´´. Myslí tím všechny moje kolegyně a kolegy borderky. Ó ano, jsme jedna velká parta. Jsou to jediní pejskové, se kterými si hraju a běhám. Co je menší než borderka, to se pokouším pást. Co je větší než borderka se snažím zastrašit z bezpečné vzdálenosti. Jakmile se ´´to´´ přiblíží, utíkám se schovat za paničku, případně se vpíjím do země. Co panička pochytává rozumy z kynologického světa, nejsem jedinný případ.Vyjímku tvoří moji dva psí spolubydlící. S těma se taky proběhnu.
Už už to vypadalo, že panička posbírala nějakou tu odvahu a večerní vycházky před spaním budou o něco klidnější. To jsem nemohl dopustit. Takhle jednou v jedenáct večer jsem to dal paničce pěkně sežrat. Odvážila se o trochu větší okruh než obvykle. To neměla dělat. Potakli jsme asi dva lidi. Stáli poměrně daleko, ale byli hrozně moc strašidelní. Raději jsem vrčením upozorňoval, že jdu a ať se o nic nepokouší. To se ještě panička smála, jakej jsem to posera. No. Za rohem už ale nikdo nebyl. Zato tam bylo dostatek podezřele stojících stromů, objemných křoví a kdoví čeho ještě. Všude tam mohli být ukrytí bubáci. Preventivně jsem svým libým štěkotem ohlašoval svou přítomnost a rovnou všechny potenciální podezřelé zastrašoval. Mimojiné jsem tak spěchal domů, že jsem paničce vytáhl ruku asi o pět centimetrů. A to už se nesmála! Byla stejně podělaná strachy jako já. Od té doby jsme se vrátili ke krátké obchůzce před panelákem. :)
Na vycházkách si rád na někoho nebo něco zavrčím, případně zaštěkám. Není-li v dohledu žádná oběť, musím si najít alternativu. Jednoho dne jsem se tak dlouho rozhlížel mezi stromy, na co bych si mohl zavrčet, až jsem ho uviděl. Igelitový pytlík! Rychlostí blesku jsem se k němu rozběhl, velice výhružně na něj zavrčel a spokojeně se vracel k paničce. Ta se na cestě za břicho popadala a smála se celou cestu až domů.
Jinak musím na paničku prásknout, že je pěkný jelito. Neumí vůbec házet. Měl jsem takový krásný míček s provázkem. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že když ho panička hodí a přinesu ho, budeme se přetahovat, což je nejvíc parádní hra. Jenže jednou hodila a míček nikde. Nechápal jsem, co tím chtěla říct. Chvíli něco šašila pod stromem a hráli jsme si dál. O dva hody později se míček ocitl opět na stromě. Jenže tentokrát definitivně. Ať se panička snažila sebevíc, už se jí ho nepodařilo získat zpět. A tak jsem přišel o jednu super hračku, protože panička je levá!
Jó, abych nezapoměl. Moje uši se opět rozhodly dělat neplechu. Každé ráno vítám paničku s levým uchem hore. Ovšem o deset minut později je ucho opět dolů. A než si panička vyčistí zuby, postaví se mi uši obě. Několikrát denně tedy změním vzhled. Panička to nazývá jako ušní rituál.