No, tak jsme se přestěhovali. Teď jsou z nás vidláci v Praze. Já s tím tedy nemám nejmenší problém. To panička bloudí a netrefí domů. Doufám, že se brzy zorientuje a bude s ní víc srandy. už mě nebaví obcházet ty pořád stejné paneláky. I když oni vypadají všechny ty "králíkárny" stejně, tak jsem možná jen dezorientovaný já.
Každopádně jsem se zabydlel nebývale rychle. Takový luxus jsem ani nečekal. Mám celý gauč jen pro sebe. To je prostě paráda! Panička tvrdí, že se po něm válím jako prase. No co, prostě si to užívám. :)
Poznal jsem tu zase nové lidi. Rozplývají se nade mnou a parádně drbou. Tvrdí o mě, že jsem hebký. Tedy oproti krátkosrsté kolii, která tu bydlela přede mnou. K paniččině radosti si získávám i lidi ze sídliště. Už jsme se skamarádil s nějakými babičkami a dědečky. Na všechny zabral můj kukuč alá tuleň, jak ho panička nazvala.
I když to tu vůbec neznáme, chodíme s paničkou na poznávací vycházky. Až panička zjistí, kolik že se platí za psa v MHD, vyrazíme i za hranice našeho sídliště. Předpokládám, že to bude nejdřív na jaře, protože panička nesnáší zimu a nikam nechce chodit. Vždycky jí musím přemlouvat. Zkusím kukuč tuleně a třeba roztaje a pojedeme na výlet o něco dřív.
Aby toho nebylo málo, začal jsem se zase vrhat pod auta. Ta obrovská touha je zastavit se prostě nedá překonat. Sice už jsem dokázal všechna auta ignorovat, ale změna prostředí se prostě nějak projevit musí. A tak každé druhé auto pasu. Paničce se to nelíbí a nasadila opět "odvykací kůru". Prý mě nehodlá nechat přejet autem. Na to mě má až moc ráda.
Tak tu bydlí spoustu pejsků. Na některé dělám bubáka, na některé blbě civím a s některými se kamarádím. A ty co na mě začnou vrčet jako první, bych nejraději sežral. Občas. Obvykle s paničkou projdeme okolo a když si jich nevšímám, jsem pochválen a dostanu dobrotu. A to se vyplatí.
Pak se ale stane něco, co paničku moc nepotěší a zhatí to většinu její práce. To jednou při večerním venčení jsme potkali fenku bull typu. Netušil jsem, natož panička, co je to za plemeno. Vždyť taky byla tma. Koukal jsme na ní a chtěl se seznámit. Ona koukala na mě a evidentně mě chtěla sežrat. Než jsem se nadál vyběhla po mě. Naštěstí měla náhubek, takže mi žádnou újmu nezpůsobila. Kromě té psychické. Domů jsem se vrátil jako hromádka neštěstí. Stočil jsem se do klubíčka a snažil se na všechno zapomenout spánkem. Panička se bála, že se budu na všechny psy tvářit jako zabiják. Naštěstí to na mě nezanechalo tak hluboké následky. Zatím se zdá, že to nezanechalo žádné. Uvidíme, jak se budu tvářit až potkáme psa typu bull. Aby to nedopadlo jako se středními černými psy. To jsem měl tři měsíce, když mě na útěk zahnala černá fena. Ona si chtěla jen hrát, ale na mě moc hrr. Od té doby mám k černým psům averzi.
Po změně působiště dochází i na změnu trenéra. Panička zatím stále zkoumá a vybírá. Bojím se, aby nepřebrala. Snad vybere někoho, kdo jí něco naučí. A hlavně se bude chovat slušně ke mě.
Jinak se chceme mnohem více věnovat pasení. Máme to teď blíže do Dajavery a panička chce znásilnit někoho z Prahé, s kým bychom mohli jezdit na tréninky. Což potřebujeme jako sůl. Je třeba aby se to panička konečně naučila a začala spolupracovat tak, jak má.
A jelikož panička není troškařka, rozhodla se, že pojedeme k panu doktorovi Ekrovi na rentgeny. Ještě nevíme kdy, protože moc jíme, tudíž šetříme pomalu. A když se nám podaří nastřádat zbytečný tisíce, nechá mi udělat testy z krve. Řekl bych, že za peníze navíc si spíše koupí nový objektiv, než DNA testy. :D
A ta nejdůležitější a nejlepší zpráva nakonec. Panička v Praze nemá foťák a nemůže mě trápit. Už dva týdny jsme nemusel trpět nehybně v pózách a tvářit se inteligentně. Proto dneska nepřikládám žádné foto. Paničku to děsně štve. Ale co už, klidně ať vzteky vyskočí z kůže. :)
Každopádně jsem se zabydlel nebývale rychle. Takový luxus jsem ani nečekal. Mám celý gauč jen pro sebe. To je prostě paráda! Panička tvrdí, že se po něm válím jako prase. No co, prostě si to užívám. :)
Poznal jsem tu zase nové lidi. Rozplývají se nade mnou a parádně drbou. Tvrdí o mě, že jsem hebký. Tedy oproti krátkosrsté kolii, která tu bydlela přede mnou. K paniččině radosti si získávám i lidi ze sídliště. Už jsme se skamarádil s nějakými babičkami a dědečky. Na všechny zabral můj kukuč alá tuleň, jak ho panička nazvala.
I když to tu vůbec neznáme, chodíme s paničkou na poznávací vycházky. Až panička zjistí, kolik že se platí za psa v MHD, vyrazíme i za hranice našeho sídliště. Předpokládám, že to bude nejdřív na jaře, protože panička nesnáší zimu a nikam nechce chodit. Vždycky jí musím přemlouvat. Zkusím kukuč tuleně a třeba roztaje a pojedeme na výlet o něco dřív.
Aby toho nebylo málo, začal jsem se zase vrhat pod auta. Ta obrovská touha je zastavit se prostě nedá překonat. Sice už jsem dokázal všechna auta ignorovat, ale změna prostředí se prostě nějak projevit musí. A tak každé druhé auto pasu. Paničce se to nelíbí a nasadila opět "odvykací kůru". Prý mě nehodlá nechat přejet autem. Na to mě má až moc ráda.
Tak tu bydlí spoustu pejsků. Na některé dělám bubáka, na některé blbě civím a s některými se kamarádím. A ty co na mě začnou vrčet jako první, bych nejraději sežral. Občas. Obvykle s paničkou projdeme okolo a když si jich nevšímám, jsem pochválen a dostanu dobrotu. A to se vyplatí.
Pak se ale stane něco, co paničku moc nepotěší a zhatí to většinu její práce. To jednou při večerním venčení jsme potkali fenku bull typu. Netušil jsem, natož panička, co je to za plemeno. Vždyť taky byla tma. Koukal jsme na ní a chtěl se seznámit. Ona koukala na mě a evidentně mě chtěla sežrat. Než jsem se nadál vyběhla po mě. Naštěstí měla náhubek, takže mi žádnou újmu nezpůsobila. Kromě té psychické. Domů jsem se vrátil jako hromádka neštěstí. Stočil jsem se do klubíčka a snažil se na všechno zapomenout spánkem. Panička se bála, že se budu na všechny psy tvářit jako zabiják. Naštěstí to na mě nezanechalo tak hluboké následky. Zatím se zdá, že to nezanechalo žádné. Uvidíme, jak se budu tvářit až potkáme psa typu bull. Aby to nedopadlo jako se středními černými psy. To jsem měl tři měsíce, když mě na útěk zahnala černá fena. Ona si chtěla jen hrát, ale na mě moc hrr. Od té doby mám k černým psům averzi.
Po změně působiště dochází i na změnu trenéra. Panička zatím stále zkoumá a vybírá. Bojím se, aby nepřebrala. Snad vybere někoho, kdo jí něco naučí. A hlavně se bude chovat slušně ke mě.
Jinak se chceme mnohem více věnovat pasení. Máme to teď blíže do Dajavery a panička chce znásilnit někoho z Prahé, s kým bychom mohli jezdit na tréninky. Což potřebujeme jako sůl. Je třeba aby se to panička konečně naučila a začala spolupracovat tak, jak má.
A jelikož panička není troškařka, rozhodla se, že pojedeme k panu doktorovi Ekrovi na rentgeny. Ještě nevíme kdy, protože moc jíme, tudíž šetříme pomalu. A když se nám podaří nastřádat zbytečný tisíce, nechá mi udělat testy z krve. Řekl bych, že za peníze navíc si spíše koupí nový objektiv, než DNA testy. :D
A ta nejdůležitější a nejlepší zpráva nakonec. Panička v Praze nemá foťák a nemůže mě trápit. Už dva týdny jsme nemusel trpět nehybně v pózách a tvářit se inteligentně. Proto dneska nepřikládám žádné foto. Paničku to děsně štve. Ale co už, klidně ať vzteky vyskočí z kůže. :)