Na začátek bych rád uvedl odkaz na fotky z březnové návštěvy v Dajaveře. Dokonce to tam vypadá, jako že umíme pást ovečky. Avšak je to naopak. Panička o tom neví lautr nic, takže v červnu pojedeme na intenzivku, kde se toho určitě spoustu naučíme.
Po dlouhé době jsme se vrátili k agility tréninkům. Největší radost z toho má panička, protože jí ten sport opravdu zaujal a baví jí to. A co baví paničku, to baví i mě. Pokračujeme tedy tam, kde jsme v Brně skončili. Panička se těší, až se někdy podíváme na opravdovej parkur. To si ale ještě nějakej ten pátek počká.
Kdysi dávno panička učinila osobní výzvu, že se pokusíme získat titul MoD1. Došla k tomu přes to, že se rádi učíme a ještě radši se učíme blbosti. Tak proč si nehrát a výsledek neukázat rozhodčím?
Jenže ouha, paniččino odhodlání brzy opadlo. Pořád dumala a koumala, kdyže se na nějaký postupový zkoušky vydáme. Ze slova zkouška má husí kůži až na zadku. Prý za to může VFU. Nakonec byl termín vybrán, ale něco do toho vlezlo, takže naše předvedení bylo odsunuto na neurčito. A jako věrná čtenářka stránek mé chovatelské stanice brzy objevila termíny na zkoušky konané v Dajaveře. Chytila se toho jak slepice flusu a jala se nás přihlásit. Vykašlala se na odvahu a nervy. Vždyť o nic nejde. Jen děláme, co nás baví a chtěli jsme se pochlubit i ostatním. Jako velké plus brala, že na zkouškách nebude moc lidí a psů, což na poprvé bude určitě přínosem.
A tak jsme 19. 4. 2014 jeli na výlet. Panička objednala hezké počasí a vyšlo jí to. Ze začátku se bála, že po dvouhodinové cestě vlakem a třech kilometrech chůze nebudu už mít dost sil na předvedení toho nejlepšího, co ve mně dříme.
Omyl! Panička mě podcenila a až do večera se mi omlouvala, že mě nazývá gaučákem. Předvedl jsme se, jak nejlépe jsem mohl. Alespoň podle paničky. Měla z toho strach, protože přeci jen to bylo poprvé. Koukali na nás lidé známí i neznámí včetně cizích psů. Jedinej kdo s tím měl problém, byla panička. Byla nervózní jak sáňky v létě, čímž odepsala celou choreografii a po place jsme se motali jak vítr v bedně. Naštěstí nezapomněla na žádný prvek.
Po našem vystoupení měla panička pocit, že diskvalifikace nás nemine. Úplně zapomněla dýchat, natož aby poslouchala hudbu nebo se soustředila, kolik kroků jsme zacouvali. Avšak ze mě měla obrovskou radost. Začátek byl sice trochu nic moc, ale pak jsem se chytl. Přestal jsem řešit okolí a jen se soustředil na paničku a cvičení. Vydal jsem ze sebe opravdu to nejlepší. A to se paničce hrozně moc líbí. Ať jsme kdekoli, ať je okolo nás kdokoli, jakmile jde o práci/hru s paničkou, jsem plně soustředěn na ni.
Nakonec to dopadlo lépe, než si panička kdy představovala. Zkoušku jsme složili na výborně a získali 28 bodů z 30. Panička z toho má obrovskou radost a já jsem rád, že nám to pokazila jenom trochu. Měla by s těma jejíma nervama něco dělat, vždyť o nic nejde. :P
Máme teď skvělou motivaci složit i ostatní divize. A taky že je složíme!
Po dlouhé době jsme se vrátili k agility tréninkům. Největší radost z toho má panička, protože jí ten sport opravdu zaujal a baví jí to. A co baví paničku, to baví i mě. Pokračujeme tedy tam, kde jsme v Brně skončili. Panička se těší, až se někdy podíváme na opravdovej parkur. To si ale ještě nějakej ten pátek počká.
Kdysi dávno panička učinila osobní výzvu, že se pokusíme získat titul MoD1. Došla k tomu přes to, že se rádi učíme a ještě radši se učíme blbosti. Tak proč si nehrát a výsledek neukázat rozhodčím?
Jenže ouha, paniččino odhodlání brzy opadlo. Pořád dumala a koumala, kdyže se na nějaký postupový zkoušky vydáme. Ze slova zkouška má husí kůži až na zadku. Prý za to může VFU. Nakonec byl termín vybrán, ale něco do toho vlezlo, takže naše předvedení bylo odsunuto na neurčito. A jako věrná čtenářka stránek mé chovatelské stanice brzy objevila termíny na zkoušky konané v Dajaveře. Chytila se toho jak slepice flusu a jala se nás přihlásit. Vykašlala se na odvahu a nervy. Vždyť o nic nejde. Jen děláme, co nás baví a chtěli jsme se pochlubit i ostatním. Jako velké plus brala, že na zkouškách nebude moc lidí a psů, což na poprvé bude určitě přínosem.
A tak jsme 19. 4. 2014 jeli na výlet. Panička objednala hezké počasí a vyšlo jí to. Ze začátku se bála, že po dvouhodinové cestě vlakem a třech kilometrech chůze nebudu už mít dost sil na předvedení toho nejlepšího, co ve mně dříme.
Omyl! Panička mě podcenila a až do večera se mi omlouvala, že mě nazývá gaučákem. Předvedl jsme se, jak nejlépe jsem mohl. Alespoň podle paničky. Měla z toho strach, protože přeci jen to bylo poprvé. Koukali na nás lidé známí i neznámí včetně cizích psů. Jedinej kdo s tím měl problém, byla panička. Byla nervózní jak sáňky v létě, čímž odepsala celou choreografii a po place jsme se motali jak vítr v bedně. Naštěstí nezapomněla na žádný prvek.
Po našem vystoupení měla panička pocit, že diskvalifikace nás nemine. Úplně zapomněla dýchat, natož aby poslouchala hudbu nebo se soustředila, kolik kroků jsme zacouvali. Avšak ze mě měla obrovskou radost. Začátek byl sice trochu nic moc, ale pak jsem se chytl. Přestal jsem řešit okolí a jen se soustředil na paničku a cvičení. Vydal jsem ze sebe opravdu to nejlepší. A to se paničce hrozně moc líbí. Ať jsme kdekoli, ať je okolo nás kdokoli, jakmile jde o práci/hru s paničkou, jsem plně soustředěn na ni.
Nakonec to dopadlo lépe, než si panička kdy představovala. Zkoušku jsme složili na výborně a získali 28 bodů z 30. Panička z toho má obrovskou radost a já jsem rád, že nám to pokazila jenom trochu. Měla by s těma jejíma nervama něco dělat, vždyť o nic nejde. :P
Máme teď skvělou motivaci složit i ostatní divize. A taky že je složíme!