Zdá se, že pravidelnost mých aktualizací poněkud poklesla. Ale jak se říká, jaký pán, takový pes. Panička má svojí zimní lenost a jí to chytl od ní. Naštěstí měla zkouškové, tak mě nepustila ke klávesnici. A já mohl v klidu spát ve své oblíbené poloze na gauči.
A co je vlastně nového? Kromě toho, že jsme se stali součástí flyballového týmu a že jsme v přípravě na DD zkoušky pokročili pouze o to, že si panička konečně přečetla pořádně zkušební řád, jsem se stal chovným psem. Dne 25. 1. 2015 v Horních Počernicích jsem byl zbonitován. Jak jistě všichni víme, mám hrozně línou paničku, tudíž mě na to nijak nepřipravovala. Kromě toho, že se mě snažila naučit postoj. To jí ale tak úplně nevyšlo. Vždycky jsem stál jako idiot. A aby se obtěžovala mě nějak vyčesávat, načesávat a podobně? Ani omylem. Místo toho jsme raději den předtím šli na řádně blátivou vycházku. Část bláta jsem samozřejmě doma otřel do gauče, ale na zadku mi přecijen něco málo zůstalo. Toť k přípravám.
Ze samotné bonitace má panička radost. Choval jsem se slušně a nikoho nechtěl sežrat. Však jsem se na to vyspal dorůžova. Při měření jsem sice měl neutuchající pocit, že hůlka žere pejsky a chtěl před ní zdrhnout, avšak při samotném posuzování mi pan posuzovatel vlezl pomalu až do žaludku. Aniž bych mrkl okem. Jsem prostě dobrej. Sice jsem pak místo klusání poskakoval, ocas zakroutil jako čuník, ale i bez těchto mých specialit bych o moc lépe nedopadl. Podle paničky. Jen tak mimochodem, když jsme odcházeli na autobus, tak jsem měl ocas dolu tak, jak standart vyžaduje. Ale pst, to se nesmí nikam šířit.
Jediný co mi panička nemůže odpustit je to, že jsem dělal, že k ní nepatřím. Při čekání ve frontě jsem zásadně seděl u člověka před námi nebo za námi. K tomu jsem se tvářil velice útrpně. To aby mi každej věřil, že mě panička doma nepodrbe jak je den dlouhej.
Do poslední chvíle si panička z celý bonitace vůbec nic nedělala. Ale když jsme nastoupili do kruhu, cítil jsem z ní obrovskou nervozitu. Fakt se jí rozklepala kolena! Nechápu proč. Vždyť o nic nešlo. Nakonec se smála sama sobě, že je děsná. Všechno dobře dopadlo a nejen já, ale i moji sourozenci byli uchovněni. A můj bonitační kód? Koho to zajímá, kolik má písmenek. :P
V poslední době se mi zdálo, že se panička konečně rozhejbe a budeme makat na zkouškách. Páč moje ségra nás už dohnala, ba dokonce předehnala. Chvíli to paničku lechtalo na mozku. Jenže pak zase upadla do svojí zimní lenosti a učíme se tempem stoletýho šneka. Že prej na tom nesejde, kdo toho mástra udělá dřív. Budiž. Hlavně že si pořád hrajeme a vymejšlíme nějaký blbosti. To už jsme to mohli mít třikrát hotový. Ale nebudu paničku nikam honit. Ona to nemá ráda. :D
Když to všechno dobře půjde, tak se možná naučím, jak běhat flyball. Paničku to baví a co baví paničku, to baví i mě. No a snad někdy doděláme i ten DD. Panička si dala předsevzetí, že do konce tutoho roku, bychom to mohli dát. Já o tom nepochybuji. Lépe řečeno nepochybuji o sobě. O paničce to říci nemohu. Zase ale vymyslela, že pak zkusíme závody. Má nápad na téma, má vybranou hudbu, jen vymyslet příběh a sestavu. Je pravda, že to ji trochu žene vpřed. Tak uvidíme...
K mé velké radosti má panička fotografický blok. Tak jako je spisovatelský blok, akorátže panička musí mít vždycky něco extra. To znamená, že mě nenutí setrvávat v těch trapnejch pózách a čekat, až mě nafotí. Místo toho mi hází míček téměř okamžitě. Je to zkrátka větší zábava. Doufám, že jí vydrží dost dlouho.
Foto: Veronika Tvrdá
A co je vlastně nového? Kromě toho, že jsme se stali součástí flyballového týmu a že jsme v přípravě na DD zkoušky pokročili pouze o to, že si panička konečně přečetla pořádně zkušební řád, jsem se stal chovným psem. Dne 25. 1. 2015 v Horních Počernicích jsem byl zbonitován. Jak jistě všichni víme, mám hrozně línou paničku, tudíž mě na to nijak nepřipravovala. Kromě toho, že se mě snažila naučit postoj. To jí ale tak úplně nevyšlo. Vždycky jsem stál jako idiot. A aby se obtěžovala mě nějak vyčesávat, načesávat a podobně? Ani omylem. Místo toho jsme raději den předtím šli na řádně blátivou vycházku. Část bláta jsem samozřejmě doma otřel do gauče, ale na zadku mi přecijen něco málo zůstalo. Toť k přípravám.
Ze samotné bonitace má panička radost. Choval jsem se slušně a nikoho nechtěl sežrat. Však jsem se na to vyspal dorůžova. Při měření jsem sice měl neutuchající pocit, že hůlka žere pejsky a chtěl před ní zdrhnout, avšak při samotném posuzování mi pan posuzovatel vlezl pomalu až do žaludku. Aniž bych mrkl okem. Jsem prostě dobrej. Sice jsem pak místo klusání poskakoval, ocas zakroutil jako čuník, ale i bez těchto mých specialit bych o moc lépe nedopadl. Podle paničky. Jen tak mimochodem, když jsme odcházeli na autobus, tak jsem měl ocas dolu tak, jak standart vyžaduje. Ale pst, to se nesmí nikam šířit.
Jediný co mi panička nemůže odpustit je to, že jsem dělal, že k ní nepatřím. Při čekání ve frontě jsem zásadně seděl u člověka před námi nebo za námi. K tomu jsem se tvářil velice útrpně. To aby mi každej věřil, že mě panička doma nepodrbe jak je den dlouhej.
Do poslední chvíle si panička z celý bonitace vůbec nic nedělala. Ale když jsme nastoupili do kruhu, cítil jsem z ní obrovskou nervozitu. Fakt se jí rozklepala kolena! Nechápu proč. Vždyť o nic nešlo. Nakonec se smála sama sobě, že je děsná. Všechno dobře dopadlo a nejen já, ale i moji sourozenci byli uchovněni. A můj bonitační kód? Koho to zajímá, kolik má písmenek. :P
V poslední době se mi zdálo, že se panička konečně rozhejbe a budeme makat na zkouškách. Páč moje ségra nás už dohnala, ba dokonce předehnala. Chvíli to paničku lechtalo na mozku. Jenže pak zase upadla do svojí zimní lenosti a učíme se tempem stoletýho šneka. Že prej na tom nesejde, kdo toho mástra udělá dřív. Budiž. Hlavně že si pořád hrajeme a vymejšlíme nějaký blbosti. To už jsme to mohli mít třikrát hotový. Ale nebudu paničku nikam honit. Ona to nemá ráda. :D
Když to všechno dobře půjde, tak se možná naučím, jak běhat flyball. Paničku to baví a co baví paničku, to baví i mě. No a snad někdy doděláme i ten DD. Panička si dala předsevzetí, že do konce tutoho roku, bychom to mohli dát. Já o tom nepochybuji. Lépe řečeno nepochybuji o sobě. O paničce to říci nemohu. Zase ale vymyslela, že pak zkusíme závody. Má nápad na téma, má vybranou hudbu, jen vymyslet příběh a sestavu. Je pravda, že to ji trochu žene vpřed. Tak uvidíme...
K mé velké radosti má panička fotografický blok. Tak jako je spisovatelský blok, akorátže panička musí mít vždycky něco extra. To znamená, že mě nenutí setrvávat v těch trapnejch pózách a čekat, až mě nafotí. Místo toho mi hází míček téměř okamžitě. Je to zkrátka větší zábava. Doufám, že jí vydrží dost dlouho.
Foto: Veronika Tvrdá