Jakožto mladý a akční pes jsem naprosto vytížen, tudíž jsem neměl ani špetku času zaktualizovat stránky. Nějaké ty zážitky se nám s paničkou samozřejmě nakupily, ale kdo si je má všechny pamatovat. Ona by je panička třeba mohla někam zapisovat, ale vždycky se na to vykašle a já pak musím složitě přemýšlet, co všechno jsme podnikli a prožili. Někdy bych jí fakt nejraději kousnul do zadku!
Léto je v plném proudu, prázdniny jsou už v půlce (i když my žádné nemáme) a počasí je zabijácké. Věčně je mi vedro. Paničce sice taky, ale ta si dá nanuka a je zase Ok. Naštěstí má panička skvělý čuchometr a na strejdovi Googlovi nám našla koupání. Jedná se o rybník nedaleko našeho bydliště. Žádná cesta MHDečkem, pěkně tam i zpátky procházkou.
Onehdá bylo vedro k zalknutí, tak jsme to šli ozkoušet. Zjistili jsme, že do rybníka je vybetonovaný pozvolný vstup. To se mi móc líbilo. Ještě nejsem natolik odvážný, abych bezhlavě skákal do vody. Pěkně pomaloučku, polehoučku jsem to zkoušel. Panička sebou vzala jedinou plovací hračku, co máme, gumovej talíř. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistil, jak ho chytit. Přitom jsem přišel na to, že když do něj šťouchnu čumákem, tak se potopí. Stál jsem pak po břicho ve vodě a pořád dokola šťouchal do talíře. Panička se na břehu mohla potrhat smíchy.
Zanedlouho se karta obrátila a smáli se lidi na břehu paničce. Samozřejmě jich tam bylo dost. To si totiž panička vymyslela, že mi hodí talíř v místech, kde vůbec nikdo nebyl. Tak ho hodila. Já, jakožto mladý a velice chytrý pes, jsem už na břehu poznal, že tudy teda do vody nepolezu. Jasně jsem to dal paničce najevo. Ta to ale vůbec nepochopila. Když viděla, že tam vážně nepůjdu, chopila se toho sama. Přeci tam nenecháme naší jednou plovací hračku. Udělala krok, dva a podjelo jí to. V tom místě totiž byl beton porostlej jakousi řasou a ta klouzala jako ďas. V tu chvíli jí došlo, proč jsem tam nechtěl. Pán, který byl u nás nejblíže, celou scénku sledoval od začátku a smíchy se popadal za břicho. Nakonec byl tak hodný, že paničce poradil, kudy má vylézt ven. Naštěstí panička počítala s tím, že půjde po kolena do vody a prozřetelně si vyndala mobil z kapsy. Nedošlo k žádným újmám na životech ani technice. :)
Tím ale zážitky s vodou vůbec nekončí. Panička říká, že už musí být prokletá, jinak to není možný. Po koupeli v rybníce šla samozřejmě celá mokrá přes Prahu domů. To byl kousek, bylo vedro. Neřešila to. Ale jednoho krásného dne jsme si udělali výlet do obory Hvězda. Jen co jsme vylezli z autobusu, spatřila panička mračna kupící se nad oborou. Mávla na tím rukou s tím, že to bude jenom obyčejnej déšť a to nás nezabije. Tak jsme tedy vyrazili. Plán byl obejít oboru kol dokola. Času bylo dost. V půli cesty začalo pršet. Za chvíli cedilo. Pak už jen lilo jako z konve. Dokonce několikrát zahřmělo. Panička se pokoušela schovat pod různé stromy, ale bylo jí to prd platný. Do pěti minut byla turch skrz naskrz. Na cestách se utvořilo super čvachtavé blátíčko, jímž si při chůzi pocákala lýtka. Když konečně pochopila, že to jen tak nepřejde, vyvstal další problém. Jak se dostaneme domů? Oba zmáčení a od bláta. Panička neměla odvahu vlézt v tomhle stavu do autobusu. GPS stále nemáme a chodíme prostě na blind. I tak se rozhodla, že domů dojdeme pěšky. Řídila se pouze intuicí a táhla mě dom. Měla víc štěstí než rozumu, protože se vydala opravdu správným směrem a domů jsme došli. Když jsme ale vešli mezi známé paneláky, zjistili jsme, že je tu sucho. A tak jsme opět šli jako dva mokří troubové a lidé po nás nechápavě pokukovali.
Nedávno jsem se naučil s paničkou koukat v Dobřanech z okna. Panička si myslela, že si to nebudu pamatovat, když mi to dovolila jenom jednou. Ovšem to bych nebyl já, mladý a chytrý pes, takže jsem si to řádně zapamatoval. Teď s oblibou chodím pozorovat dění na ulici. Když tam někdo je, vrtím na něj ocasem.
Jednou večer, už za tmy, jsem si všiml, že venku je nějaké divné velké kulaté svítící cosi. Šel jsem se podívat a zjistil jsem, že dole o trochu níž je spoustu dalších světýlek. Okamžitě jsem to začal zastrašovat svým hlubokým štěkotem. Nikdo však tu velkou lampičku na nebi ani její komplice na zemi nezhasl. Panička se mi pak smála, že normální psi na měsíc vyjou, jenom já na něj štěkám a vrčím. No co, bylo to podezřelý, no.
Minulý víkend jsem se seznámil se sekačkou. Skoro celou dobu jsem vydržel okolo ní běhat a pořádně jí oštěkávat. Fakt mě to bavilo. Ale bylo dost horko, tak jsem to po pár kolečkách vzdal a lehl si do stínu pod švestku. Paničku potěšilo, že mám dost rozumu a nemusí mě kvůli tomu zavřít doma samotného. Jsem na sebe fakt hrdý. :)
Momentálně jsem marod. Poprvé ve svém životě mám opravdovou nemoc. Ač nejsem zrovna vzorný pacient, tak se můj stav rychle zlepšil. Už téměř nekašlu a antibiotika nebyla potřeba, což nejvíce potěšilo paničku. Však jsem mladý a zdravý pes, tak co by nestačila léčba jitrocelovým sirupem a vitaminem C. Teď ještě pár dní budu mít „karanténu“, abych nenakazil jiný pejsky, a pak se zase vrhneme do víru života. Čeká nás vycházka se Shirou a samozřejmě cvičák.
Léto je v plném proudu, prázdniny jsou už v půlce (i když my žádné nemáme) a počasí je zabijácké. Věčně je mi vedro. Paničce sice taky, ale ta si dá nanuka a je zase Ok. Naštěstí má panička skvělý čuchometr a na strejdovi Googlovi nám našla koupání. Jedná se o rybník nedaleko našeho bydliště. Žádná cesta MHDečkem, pěkně tam i zpátky procházkou.
Onehdá bylo vedro k zalknutí, tak jsme to šli ozkoušet. Zjistili jsme, že do rybníka je vybetonovaný pozvolný vstup. To se mi móc líbilo. Ještě nejsem natolik odvážný, abych bezhlavě skákal do vody. Pěkně pomaloučku, polehoučku jsem to zkoušel. Panička sebou vzala jedinou plovací hračku, co máme, gumovej talíř. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistil, jak ho chytit. Přitom jsem přišel na to, že když do něj šťouchnu čumákem, tak se potopí. Stál jsem pak po břicho ve vodě a pořád dokola šťouchal do talíře. Panička se na břehu mohla potrhat smíchy.
Zanedlouho se karta obrátila a smáli se lidi na břehu paničce. Samozřejmě jich tam bylo dost. To si totiž panička vymyslela, že mi hodí talíř v místech, kde vůbec nikdo nebyl. Tak ho hodila. Já, jakožto mladý a velice chytrý pes, jsem už na břehu poznal, že tudy teda do vody nepolezu. Jasně jsem to dal paničce najevo. Ta to ale vůbec nepochopila. Když viděla, že tam vážně nepůjdu, chopila se toho sama. Přeci tam nenecháme naší jednou plovací hračku. Udělala krok, dva a podjelo jí to. V tom místě totiž byl beton porostlej jakousi řasou a ta klouzala jako ďas. V tu chvíli jí došlo, proč jsem tam nechtěl. Pán, který byl u nás nejblíže, celou scénku sledoval od začátku a smíchy se popadal za břicho. Nakonec byl tak hodný, že paničce poradil, kudy má vylézt ven. Naštěstí panička počítala s tím, že půjde po kolena do vody a prozřetelně si vyndala mobil z kapsy. Nedošlo k žádným újmám na životech ani technice. :)
Tím ale zážitky s vodou vůbec nekončí. Panička říká, že už musí být prokletá, jinak to není možný. Po koupeli v rybníce šla samozřejmě celá mokrá přes Prahu domů. To byl kousek, bylo vedro. Neřešila to. Ale jednoho krásného dne jsme si udělali výlet do obory Hvězda. Jen co jsme vylezli z autobusu, spatřila panička mračna kupící se nad oborou. Mávla na tím rukou s tím, že to bude jenom obyčejnej déšť a to nás nezabije. Tak jsme tedy vyrazili. Plán byl obejít oboru kol dokola. Času bylo dost. V půli cesty začalo pršet. Za chvíli cedilo. Pak už jen lilo jako z konve. Dokonce několikrát zahřmělo. Panička se pokoušela schovat pod různé stromy, ale bylo jí to prd platný. Do pěti minut byla turch skrz naskrz. Na cestách se utvořilo super čvachtavé blátíčko, jímž si při chůzi pocákala lýtka. Když konečně pochopila, že to jen tak nepřejde, vyvstal další problém. Jak se dostaneme domů? Oba zmáčení a od bláta. Panička neměla odvahu vlézt v tomhle stavu do autobusu. GPS stále nemáme a chodíme prostě na blind. I tak se rozhodla, že domů dojdeme pěšky. Řídila se pouze intuicí a táhla mě dom. Měla víc štěstí než rozumu, protože se vydala opravdu správným směrem a domů jsme došli. Když jsme ale vešli mezi známé paneláky, zjistili jsme, že je tu sucho. A tak jsme opět šli jako dva mokří troubové a lidé po nás nechápavě pokukovali.
Nedávno jsem se naučil s paničkou koukat v Dobřanech z okna. Panička si myslela, že si to nebudu pamatovat, když mi to dovolila jenom jednou. Ovšem to bych nebyl já, mladý a chytrý pes, takže jsem si to řádně zapamatoval. Teď s oblibou chodím pozorovat dění na ulici. Když tam někdo je, vrtím na něj ocasem.
Jednou večer, už za tmy, jsem si všiml, že venku je nějaké divné velké kulaté svítící cosi. Šel jsem se podívat a zjistil jsem, že dole o trochu níž je spoustu dalších světýlek. Okamžitě jsem to začal zastrašovat svým hlubokým štěkotem. Nikdo však tu velkou lampičku na nebi ani její komplice na zemi nezhasl. Panička se mi pak smála, že normální psi na měsíc vyjou, jenom já na něj štěkám a vrčím. No co, bylo to podezřelý, no.
Minulý víkend jsem se seznámil se sekačkou. Skoro celou dobu jsem vydržel okolo ní běhat a pořádně jí oštěkávat. Fakt mě to bavilo. Ale bylo dost horko, tak jsem to po pár kolečkách vzdal a lehl si do stínu pod švestku. Paničku potěšilo, že mám dost rozumu a nemusí mě kvůli tomu zavřít doma samotného. Jsem na sebe fakt hrdý. :)
Momentálně jsem marod. Poprvé ve svém životě mám opravdovou nemoc. Ač nejsem zrovna vzorný pacient, tak se můj stav rychle zlepšil. Už téměř nekašlu a antibiotika nebyla potřeba, což nejvíce potěšilo paničku. Však jsem mladý a zdravý pes, tak co by nestačila léčba jitrocelovým sirupem a vitaminem C. Teď ještě pár dní budu mít „karanténu“, abych nenakazil jiný pejsky, a pak se zase vrhneme do víru života. Čeká nás vycházka se Shirou a samozřejmě cvičák.