Panička dneska odmítá vstát z postele. Dělám na ní psí oči. Mám je, jak s oblibou říká, přes celou hlavu. Ale pořád nic. Dál leží. Tak jsem se rozhodl strávit trochu času datlením nějakých těch písmenek. Brzy ale budu muset paničku vyhnat násilím, protože mám hlad!
Konečně se můžu nazývat dospělým psem. Mám za sebou totiž první velký bebí. Při venčení jsem si rozřízl polštářek na přední tlapce. Paničku už vyděsilo to množství krve. Navíc to nechtělo přestat téct. Jak jsem to zmerčil, okamžitě jsem toho začal využívat. Mám paničku omotanou okolo všech tlapek, čili mi to žrala i s navijákem. Jako jo, trochu to bolelo. Ale fakt jenom trochu. Jakožto cíťa a velkej hérečka jsem zásadně odmítal péči a tvářil se jako nejvíc týraný pes. Veškerou desinfekci a zavazování tlapky na vycházky jsem sabotoval. A největší radost jsem měl, když se páníčkům nepodařilo ponožku přidělat pořádně a po prvních dvou krocích mi spadla. To jsem pak běhal jak čamrda bez jedinýho zakulhání. Kdežto když se zrovna paniččiným levým rukám zadařilo a ta zatracená ponožka držela jak přibitá, alespoň půl ulice jsem dělal, že kulhám a hrozně to bolí. Na paničku to fungovalo a soucítila se mnou. Páníček se mi akorát smál a nevěřil mi to. Hlavně když jsem pak lítal s Romeem plnou rychlostí. Důležitý je poznatek, že panička je cíťa po mně a na všechno musím jít přes ní.
Pak jsem taky měl srášlivě svědivej kousanec od jakéhosi hmyzáka na zádech. Svědil skoro tejden. A zakouslo se mi klíště do kulek. To i páníček mi věřil, že trpím.
Po dlouhé době jsme s paničkou cestovali vlakem do Dobřan. K paniččině nelibosti jsem opět přitahoval pozornost cizích lidí, kteří se s paničkou začali bavit. Už dávno nevypadám jako štěňátko a stále mě lidé obdivují. Panička si vyslechla spoustu chvály a já si užíval pozornost a drbání. Panička říká, že i když jsem její první a nejmilejší pes, tak mi tuto nikdy neodpoustí. Nechápu. Vždyť může mít tolik nových kamarádů a ona nechce...
Tuhle jsem šel s paničkou na půl dne k ní do práce. Nějak se to semlelo, že by mě panička nestihla vyvenčit, tak mě radši vzala sebou. Nebyl jsem vůbec nadšený. Nechápal jsem, co se děje. Honem, honem vstávat, honem, honem do auta a honem, honem někam z auta. Po delší době jsem se ocitl ve městě, kde to vonělo a chtěl jsem si všechno očuchat. Panička ale spěchala. Za trest jsem se rozhodl, že se vykakám doprostřed chodníku, kde zrovna procházelo nejvíc lidí. Panička byla rudá až za ušima, uklidila to a spěchali jsme dál.
V paniččině práci je spousta zajímavých věcí. Voní tam dobrůtky a mají tam zvířátka. Koukal jsem na morčata a vrtěl na ně ocasem. Oni toho nijak nedbali a dál si hleděli svýho. Byli divní.
Celý obchod jsem obešel asi stokrát. Všechno očuchal a prozkoumal. Jako mladý a chytrý pes jsem si nic bez dovolení nevzal. Z toho měla panička velikou radost. Tolik už ji netěšilo, že jsem dělal vítače všem zákazníkům. Oni však byli nadšení a dělali na mě cukrbliky. Žádnýho pejska, co přišel na nákupy, jsem se nepokusil sežrat, tak panička rozhodla, že si mě občas bude brát sebou.
Ráno častokrát chodíme s paničkou ven dřív, než se vzbudí páníček. Pokaždý se k nám nasáčkuje i Romeo. Už mi to ale nijak nevadí. Dřív pořád jenom dorážel, že si chce hrát. To jsem si ještě nechtěl hrát já. Panička ho vždycky pár slovy zpacifikovala, abych měl klid na svoje psí potřeby. Teď už nemusí zasahovat tak často, protože si to s Romeem umíme říct sami. Kolikrát i jeho výzvy ke hře přijmu a pořádně ho proženu. Chudák pak štěká děsně vysokým hlasem, protože mě nemůže dohonit. V poslední době dělám hravé výpady i já sám. Ale nesmí to nikdo z páníčků vidět. Tak jako nesmí vidět, že se s Romeem kamarádíme. Důvěrně se očucháváme, sem tam se olíznem a venku si spolu hrajeme. To všechno děláme za zády páníčků a když náhodou něco zmerčí, tak děláme jako že nic. Občas si venku ignorantsky počůráme navzájem hlavy, aby to vypadalo, jako že nám na sobě nezáleží.
Už jsme si i celkem ujasnili hračky a klacíky. Romeo jako mladší (určitě ne moudřejší) vždycky ustoupí a já si můžu všechno sobecky vzít. Když to nevidí panička. Když to vidí, tak vždycky něco vrátí Romeovi. Už ale nejsem hnusnej, když si Romča nese klacík nebo když vidí, že já mám klacík.
Jako smečka podnikáme výlety. Většinou jsou to výšlapy nad dvacet kilometrů. To si ušoupá tlapičky i borderka z paneláku. Dokonce jsem byli až na vrcholu Sněžky. Šli jsme na výlet za sněhem. To byla paráda a nemohl jsem se ho nabažit. Býval bych se tam válel dodnes.
Nejlepší na tom je, jak panička druhej den skuhrá, že jí bolí i svaly, o kterých nevěděla, že je má. Páníčka to taky celkem zmůže, tak většinou strávíme celej den v posteli a vyspáváme.
Na jednom výletě jsme šli podél potoka. Jelikož jsem milovník mělké vody, s chutí jsem se rachtal. V jednom místě byla udělaná menší nádrž. Jenže byla hluboká. To jsem přeci nemohl tušit. Bez rozmyslu jsem šel a skočil tam. Zahučel jsem do vody úplně celý. Poněkud jsem se lekl a snažil se vyškrábat ven. Moc mi to nešlo a paničku málem trefil šlak. Páníček se mě už už chystal jít zachránit, ale podařilo se mi vyškrábat se ven. Tento hrůzný zážitek (hlavně pro paničku) jsem šel zahnat vyválením se v lesním bordelu. Čímž jsem na sebe nabalil hlínu, listí, jehličí a kdovícoještě. Byl jsem k nepoznání, ale spokojen. Panička v tu dobu stále rozdejchávala můj pokus o sebevraždu a pohled na můj nový vzhled jí moc nepřidal. Taky prd vydrží.
Ani se mi moc nestýská po cvičáku. Nemáme teď s paničkou čas tam jezdit. Vymýšlí mi aktivity doma. I agility si dokážeme procvičovat doma. Dobře se vyblbnu i s Romeem. No a s páníčkem musíme zamakat, protože s ním nechci moc spolupracovat. Sám nevím, proč to tak je. Panička vymejšlí jak na to. Jde to pomalu. Ne že bych neměl páníčka rád, to mám a moc. Ale taky z něj mám velký respekt a hledáme k sobě cestu. Snad se nám to podaří. Panička by měla velikou radost.
Konečně se můžu nazývat dospělým psem. Mám za sebou totiž první velký bebí. Při venčení jsem si rozřízl polštářek na přední tlapce. Paničku už vyděsilo to množství krve. Navíc to nechtělo přestat téct. Jak jsem to zmerčil, okamžitě jsem toho začal využívat. Mám paničku omotanou okolo všech tlapek, čili mi to žrala i s navijákem. Jako jo, trochu to bolelo. Ale fakt jenom trochu. Jakožto cíťa a velkej hérečka jsem zásadně odmítal péči a tvářil se jako nejvíc týraný pes. Veškerou desinfekci a zavazování tlapky na vycházky jsem sabotoval. A největší radost jsem měl, když se páníčkům nepodařilo ponožku přidělat pořádně a po prvních dvou krocích mi spadla. To jsem pak běhal jak čamrda bez jedinýho zakulhání. Kdežto když se zrovna paniččiným levým rukám zadařilo a ta zatracená ponožka držela jak přibitá, alespoň půl ulice jsem dělal, že kulhám a hrozně to bolí. Na paničku to fungovalo a soucítila se mnou. Páníček se mi akorát smál a nevěřil mi to. Hlavně když jsem pak lítal s Romeem plnou rychlostí. Důležitý je poznatek, že panička je cíťa po mně a na všechno musím jít přes ní.
Pak jsem taky měl srášlivě svědivej kousanec od jakéhosi hmyzáka na zádech. Svědil skoro tejden. A zakouslo se mi klíště do kulek. To i páníček mi věřil, že trpím.
Po dlouhé době jsme s paničkou cestovali vlakem do Dobřan. K paniččině nelibosti jsem opět přitahoval pozornost cizích lidí, kteří se s paničkou začali bavit. Už dávno nevypadám jako štěňátko a stále mě lidé obdivují. Panička si vyslechla spoustu chvály a já si užíval pozornost a drbání. Panička říká, že i když jsem její první a nejmilejší pes, tak mi tuto nikdy neodpoustí. Nechápu. Vždyť může mít tolik nových kamarádů a ona nechce...
Tuhle jsem šel s paničkou na půl dne k ní do práce. Nějak se to semlelo, že by mě panička nestihla vyvenčit, tak mě radši vzala sebou. Nebyl jsem vůbec nadšený. Nechápal jsem, co se děje. Honem, honem vstávat, honem, honem do auta a honem, honem někam z auta. Po delší době jsem se ocitl ve městě, kde to vonělo a chtěl jsem si všechno očuchat. Panička ale spěchala. Za trest jsem se rozhodl, že se vykakám doprostřed chodníku, kde zrovna procházelo nejvíc lidí. Panička byla rudá až za ušima, uklidila to a spěchali jsme dál.
V paniččině práci je spousta zajímavých věcí. Voní tam dobrůtky a mají tam zvířátka. Koukal jsem na morčata a vrtěl na ně ocasem. Oni toho nijak nedbali a dál si hleděli svýho. Byli divní.
Celý obchod jsem obešel asi stokrát. Všechno očuchal a prozkoumal. Jako mladý a chytrý pes jsem si nic bez dovolení nevzal. Z toho měla panička velikou radost. Tolik už ji netěšilo, že jsem dělal vítače všem zákazníkům. Oni však byli nadšení a dělali na mě cukrbliky. Žádnýho pejska, co přišel na nákupy, jsem se nepokusil sežrat, tak panička rozhodla, že si mě občas bude brát sebou.
Ráno častokrát chodíme s paničkou ven dřív, než se vzbudí páníček. Pokaždý se k nám nasáčkuje i Romeo. Už mi to ale nijak nevadí. Dřív pořád jenom dorážel, že si chce hrát. To jsem si ještě nechtěl hrát já. Panička ho vždycky pár slovy zpacifikovala, abych měl klid na svoje psí potřeby. Teď už nemusí zasahovat tak často, protože si to s Romeem umíme říct sami. Kolikrát i jeho výzvy ke hře přijmu a pořádně ho proženu. Chudák pak štěká děsně vysokým hlasem, protože mě nemůže dohonit. V poslední době dělám hravé výpady i já sám. Ale nesmí to nikdo z páníčků vidět. Tak jako nesmí vidět, že se s Romeem kamarádíme. Důvěrně se očucháváme, sem tam se olíznem a venku si spolu hrajeme. To všechno děláme za zády páníčků a když náhodou něco zmerčí, tak děláme jako že nic. Občas si venku ignorantsky počůráme navzájem hlavy, aby to vypadalo, jako že nám na sobě nezáleží.
Už jsme si i celkem ujasnili hračky a klacíky. Romeo jako mladší (určitě ne moudřejší) vždycky ustoupí a já si můžu všechno sobecky vzít. Když to nevidí panička. Když to vidí, tak vždycky něco vrátí Romeovi. Už ale nejsem hnusnej, když si Romča nese klacík nebo když vidí, že já mám klacík.
Jako smečka podnikáme výlety. Většinou jsou to výšlapy nad dvacet kilometrů. To si ušoupá tlapičky i borderka z paneláku. Dokonce jsem byli až na vrcholu Sněžky. Šli jsme na výlet za sněhem. To byla paráda a nemohl jsem se ho nabažit. Býval bych se tam válel dodnes.
Nejlepší na tom je, jak panička druhej den skuhrá, že jí bolí i svaly, o kterých nevěděla, že je má. Páníčka to taky celkem zmůže, tak většinou strávíme celej den v posteli a vyspáváme.
Na jednom výletě jsme šli podél potoka. Jelikož jsem milovník mělké vody, s chutí jsem se rachtal. V jednom místě byla udělaná menší nádrž. Jenže byla hluboká. To jsem přeci nemohl tušit. Bez rozmyslu jsem šel a skočil tam. Zahučel jsem do vody úplně celý. Poněkud jsem se lekl a snažil se vyškrábat ven. Moc mi to nešlo a paničku málem trefil šlak. Páníček se mě už už chystal jít zachránit, ale podařilo se mi vyškrábat se ven. Tento hrůzný zážitek (hlavně pro paničku) jsem šel zahnat vyválením se v lesním bordelu. Čímž jsem na sebe nabalil hlínu, listí, jehličí a kdovícoještě. Byl jsem k nepoznání, ale spokojen. Panička v tu dobu stále rozdejchávala můj pokus o sebevraždu a pohled na můj nový vzhled jí moc nepřidal. Taky prd vydrží.
Ani se mi moc nestýská po cvičáku. Nemáme teď s paničkou čas tam jezdit. Vymýšlí mi aktivity doma. I agility si dokážeme procvičovat doma. Dobře se vyblbnu i s Romeem. No a s páníčkem musíme zamakat, protože s ním nechci moc spolupracovat. Sám nevím, proč to tak je. Panička vymejšlí jak na to. Jde to pomalu. Ne že bych neměl páníčka rád, to mám a moc. Ale taky z něj mám velký respekt a hledáme k sobě cestu. Snad se nám to podaří. Panička by měla velikou radost.